Vesnice ve Francii se vylidňují. Je to dlouhodobý proces, který má již svou historii. Intenzivní zemědělská výroba omezila pracovní příležitosti a odchod lidí z venkova do měst se zatím nezastavil. Za poslední roky se rodí a nabývá na tvaru proces opačný. Lidé unavení životem ve městech se uchylují na venkov. Jedni dočasně a krátkodobě jako chalupáři a obyvatelé rekreačních objektů, druzí proto, že se rozhodli vzdát městského pohodlí a hledat novou životní a pracovní náplň blíže k přírodě a spontánnímu venkovskému životu. Se dvěma z té druhé kategorie jsem se letos setkal.

Valérie opustila práci za bankovní přepážkou v Paříži a vydala se na jih. Dnes v kopcích pyrenejského předhůří pase ovce. S výhledy do dalekých obzorů, kde ticho ruší jen ovčí zvonky, je to práce klidná, "stoprocentně antistresová", jak doslova říká Valérie. Ale pást dnes ovce, to není jen tak. Valérie vypráví, že bylo třeba, aby nejprve prošla příslušným kurzem: "V pastýřské škole se dělá tříměsíční praktická stáž, kde se získávají potřebné zkušenosti - třeba jak provádět jarní přesuny dobytka na horské pastviny. Předtím jsme měli ovšem hodně teorie o nemocích ovcí a postupech jejich léčení." Každý týden přichází na salaš dvojice chovatelů, pro které Valérie pracuje. Nejen zkontrolovat práci, ale také pastýřku povzbudit. "Tady je člověk sám jen s tím kamením kolem, odkázán sám na sebe. Potřebuje někoho, s kým by si občas pohovořil. Stěží by to zvládl, kdo by byl psychicky slabý. Chce to dobrou psychiku." Valérie naštěstí psychicky labilní není, a tak tu dokázala naplnit svůj sen. "Někdy jsem se cítila ve městě daleko osamělejší mezi stovkami lidí než tady. Slova tu sice chybějí, ale zároveň to tu všechno nějak mluví a oslovuje, že každý den si tu cením svobody."

Kus dál na východ se nachází malebný podhorský kout zvaný Malé Pyreneje. Žije tam již deset let Rosina. Zdědila na samotě Peyrar farmu. Pozemky zčásti prodala a obytné stavení upravila na hostinské pokoje. Stodolu přestavěla na kuchyň s jídelnou a pohodlným obytným prostorem. Prosklenými okny je vidět k bazénu, obklopenému zahrádkou s keři a květenou. Samota ležící ve výšce 800 metrů nabízí úchvatné rozhledy. K jihu se otevírá široké panoráma vysokých skalnatých Pyrenejí a na severu reliéf spadá do roviny táhnoucí se k Toulouse. Je tu božské ticho. Rosina sem přišla s jasným plánem. Vytvořit tu centrum pro occitanskou kulturu. To je kultura vztahující se k 11. a 12. století, kdy se v jihofrancouzské oblasti mezi městy Montpelier a Toulouse zrodila svérázná a bohatá civilizace dodnes zachytitelná v památkách románské architektury a především v literárním dědictví zapsaném historickým jazykem nazývaným "langue d´oc".

Rosina je skvělou zpěvačkou a jedna z nejlepších francouzských znalkyní a interpretek starých occitanských písní. Vydala v minulosti řadu desek, které nenápadně vystavuje v recepci svého hostinského domu. Zájemcům ochotně nabízí k poslechu z bohaté sbírky. Rosina dozpívá a pak si posteskne: "Ve Francii to zajímá jen hrstku nadšenců. Do televize a rádia se s tím neprosadíte." Musela svůj velkolepý plán poněkud zredukovat. Occitánská tradice by ji neuživila, a tak žije z cestovního ruchu. Skromně, ale spokojeně. "V létě mívám plno, ale jak začne podzim, je konec," říká. "Ale jsem tu šťastná a spokojená." Když se jí zasteskne po lidech a přátelích, zajede si na skok do Toulouse. Častěji je ovšem hostí tady. Koho by nelákal víkend v požehnaném tichu a klidu. A hudba a zpěv, ty Rosina stejně neopouští. Alespoň jednou za měsíc koncertuje v okolních vesnicích. Otevírají dveře pro její occitánské písně v kostelích a vesnických klubovnách.

Na první pohled určuje tempo a obsah života ve Francii město. Ale ten, kdo neváhá občas odbočit z určujících a dominujících spojnic moderního života, se může na francouzském venkově dočkat překvapení. Ještě se tu narazí na lidi, kteří se navzdory všemu rozhodli žít podle svých snů.