Podle filmu Jako kočky a psi odedávna zuří válka mezi domácími mazlíčky, kteří dospěli ke stejným civilizačním vymoženostem jako lidé, aniž ti si toho všimli. Disponují rozsáhlým počítačovým vybavením, bleskurychlými dopravními prostředky a dokonce uskutečňují speciální bojové výsadky. Nejnověji vzplál urputný boj kolem vynálezu profesora Gradyho (typicky roztržitého vědce, jenž zapomene i na důležitý sportovní zápas svého syna), který slibuje odstranit alergii na psí srst. Proti tomu kočky zosnují ďábelský plán s cílem zmocnit se nejprve vynálezu a poté i vlády nad světem. Vždyť lidé jsou tak zaostalí, že nevycítí ani blížící se zemětřesení!

Režisér Lawrence Guterman natočil další zábavnou historku o tom, co vše se děje v domě, skryto lidským zrakům - jak zvířata, stejně vynalézavá jako lidé, podnikají úžasné činy. Podobně laděných snímků jsme viděli vícero: Hon na myš, Myšák Stuart Little, Dr. Dolittle atd. Dějové zakotvení je pokaždé stejné: člověk svou nechápavostí zapříčiní všelijaké zmatky, než se zvířátkům podaří vše uvést na pravou míru. A nezáleží, zda lidské tvory chtějí vystrnadit, nebo jim pomáhat.

Počáteční scény prozrazují inspiraci kreslenými honičkovými groteskami, ale záhy přecházejí k parodickému přetváření nejrůznějších žánrových schémat, nejčastěji agentských historek a bojových příběhů. A bohužel rychle ztrácejí dech, mění se více či méně ucelené shluky komediálních gagů, které chtějí zaujmout ani ne tak svou syžetovou nápaditostí jako nenadálými rekvizitami (třeba když se za dřevěným ostěním psí boudy vynoří špičkové telekomunikační pracoviště), opakovanými až do omrzení.

Podle očekávání je animatronické opracování mluvících zvířat (a zvláště psů) plně věrohodné, otevírají tlamy přesně do rytmu mluvy a chovají se tak, aby lidé, pokud se ocitnou v blízkosti, vůbec nic nepostřehli - buď se rozprchnou, či se věnují "zvířecím" aktivitám, případně doslova ztuhnou v nedokončeném pohybovém gestu. Nelze než obdivovat všechny ty pády, přemety a pobíhání v ničivých orgiích, skvěle jsou vyvedeny i zápasnické scény, zvláště nezkušeného štěněte s kočičími teroristy.

Nakonec přestává vadit, že příběh je po dramatické stránce primitivní, scenáristicky plochý a nevynalézavý, mnohdy selhávají i rádoby vtipné rozmluvy, které chtějí těžit z absurdity rozvíjených situací (zvířata se chovají jako zástupci paralelní civilizace). I když se film opírá o několik základních dějových i charakterizačních stereotypů (patrné je to zejména u toporně napsaných i zahraných člověčích postaviček), rozvíjen v prostoduchých, předem odhadnutelných syžetových vzorcích, lze jej doporučit jako příjemnou celorodinnou zábavu.