Když se řekne Woody Allen, je to značka, která táhne. Kousek intelektuálního humoru, filozofování o životě a s tím spojených depresí. Ale hlavně zábava. Přináší ji i Sladký ničema (USA, 1999) - film, který distribuuje na videotrhu společnost SPI.

Emmet Ray byl vynikající jazzový muzikant. Jeho kytarový génius by nepochybně dosáhl vrcholků hvězdného nebe, nebýt ovšem několika škodlivých charakterových vlastností a zlozvyků. Emmet byl totiž také silný pijan, pasák, cholerik a namyšlený poděs, který strašil své okolí různými nepředloženostmi. Často například střílel na krysy. Dokud seděl na pódiu a držel kytaru, byl neodolatelný a dojímal posluchače k slzám. Jakmile však sestoupil z "Olympu" dolů, mezi obyčejné smrtelníky, šla z něj hrůza a maléry. Těžko říci, kolik pravdy ve filmu je a kolik si vymyslel sám autor Allen. Jisté je, že si netroufl takto kontroverzní mužskou osobnost zahrát sám a pověřil tím Seana Penna, známého mj. z pochmurného snímku Mrtvý muž přichází. Penn si v Emmetovi našel své libůstky a role očividně sedla jeho živému naturelu. Díky střídavým proměnám jeho nálad můžeme se zaujetím sledovat životní kroky hudebníka, který patřil k nejlepším kytaristům své doby.

Trošku jinak nás ovšem tentokrát baví Woody použitými prostředky. Namísto gejzírků duchaplných dialogů a point nastupuje spíše nostalgie dané doby a jakýsi hold jazzové hudbě. Snad je to tím, že stojí-li Allen jen za kamerou, nikoli i před ní, smysl pro komiku u něj slábne. Anebo si vybírá k pouhé režii náměty, u nichž ani nepředpokládá inteligentní šaškování typické pro filmy, kde obsazuje i sám sebe. Poněkud zdlouhavější tempo trochu posmutnělého Sladkého ničemy tak možná některé Woodyho fanoušky zaskočí. Nikterak to ale nemusí rušit zážitek z výtečného hereckého výkonu Seana Penna i jeho partnerky Samanthy Mortonové a samozřejmě dobových hudebních vstupů.