Pocházíte z Českého Těšína, kde žije také Jarek Nohavica.
Znáte se?
Zatím jsme neměli příležitost osobně se blíže poznat. Samozřejmě jsme ale Těšínskem spojeni. Jeho písničky poslouchám, mám je rád a možná mi říkají mnohem víc než komukoliv jinému. Připomínají mi "rodné lány". Když jsem poprvé slyšel jeho Těšínskou, úplně jsem se procházel po známých místech se svými nejbližšími. Nohavicu bych rád někdy pozval k nám do kláštera.

V Českém Těšíně jste hrával i v divadle...
Ano, jako zástup za svého učitele klarinetu. Hrál jsem na polské i na české scéně, většinou operety.

Máte tedy k hudbě blízko?
Mám. Už jako malý chlapec jsem chtěl hrát na klarinet. V první třídě se mi to nepovedlo, učitelka mi řekla, že nemám zvuk, čímž myslela sluch. Já jsem to pak s pláčem sděloval doma mamince. Začal jsem zpívat v kostele a hrát alespoň na harmoniku. V páté třídě jsem si klarinet přece jenom vyvzdoroval a později jsem si tomu přibral saxofon. Učitel nás vedl k jazzové muzice 20. a 30. let. Někdy je někomu divné, že mnich benediktin pookřeje u Ondřeje Havelky a jeho jazzového souboru. Já s tím ale vyrůstal.

Jak se na vás podepsalo mnohonárodnostní složení Těšína?
Naučil jsem se mít pochopení pro různost. Soužití dvou národů samozřejmě přináší různá úskalí, ta tam byla, jsou a budou, ale nevidím to tak tragicky, jak to někdy prezentují média. Tamní obyvatelé se cítí jako jeden národ. Nemluví ani česky, ani polsky, ale nářečím, do kterého je ještě zapojená němčina, a občas si vypomohou nějakým dalším slovíčkem - podle toho, jestli chodili do české nebo polské školy. Jsou to "šlonzáci", jak se říká. Člověk přijíždějící třeba z Prahy nemá v první chvíli šanci jim rozumět. Obyvatelé Těšínska jsou poznamenáni tím, že to území prožilo ve dvacátém století mnohé otřesy. Z původně jednoho města vznikla dvě, pak byla česká část zabrána nejdřív Poláky, potom Němci. Tohle střídání muselo v lidech zůstat. Je v nich určitá nedůvěra. Někdy se mohou zdát tvrdí a příkří, ale jsou určitě pracovití a poctiví.

Necítíte se dnes omezován řeholními pravidly?
Rozhodně ne. Benediktovu řeholi jsem si vybral i z toho důvodu, že se mi zdála, ač vznikla na počátku šestého století, stále moderní. Benedikt do mnoha kapitol vkládá důležité pravidlo umírněnosti a vhodné přizpůsobivosti. On třeba rozepisuje, jak se konkrétně mají rozdělovat žalmy při modlitbách, jak má vypadat denní řád a podobně. Věnuje tomu mnoho kapitol a na konci každé připisuje kouzelnou větičku: Kdyby opat viděl, že je lepší si to uspořádat jinak, ať si to uspořádá jinak. On věděl, že kamkoliv jeho bratři přijdou, setkají se s různými podmínkami. Jinými slovy - není přesně určeno, co mají benediktini dělat. Základní pravidlo samozřejmě je rozdělit den mezi modlitbu a práci. Mezi duchovno a fyzično. Mnozí nemohou ve svém životě postoupit dál, protože zanedbávají jednu z těchto složek.

Když se řekne mnich, řeholník, mnozí si vybaví muže a ženy, kteří žijí ve velmi skromných podmínkách kláštera, modlí se, pracují na zahradě, případně pomáhají v nemocnicích či školách. Jak to dnes chodí v klášterech?
To se musím vrátit do historie a jako příklad si zvolím náš klášter. Původní starý Břevnov vznikl v souvislosti s klášterem. V dobách Vojtěchových, kdy byl klášter založen, bylo toto místo hluboko v lesích daleko za Prahou. Vedle fyzické práce při stavbě kláštera bratři pochopili, že důležitá je i práce duchovní a duševní. Díky tomu ostatně máme v klášteřích zachované velké knihovny. Ale musím dodat, že úsloví "Byl jeden mnich, měl mnoho knih a nevěděl, co je v nich" rozhodně není pravdivé. Mniši vždycky dobře věděli, co v těch knihách je. Díky klášterům se nám například zachovala antická literatura a rozvíjelo se školství. Severoameričtí Bbnediktini provozují univerzity, benediktini v Rakousku a Bavorsku mají střední školy. Ve Francii se zas hodně věnují umělecké výrobě, při klášteřích jsou řemeslné dílny.

Co se konkrétně dělá v břevnovském klášteře?
My tady žijeme zatím velmi krátkou dobu. Museli jsme začít od nuly, takže se ještě rozhlížíme a učíme. Roku 1950 jsme totiž byli připraveni o možnost společného klášterního života, a když ten chybí, tak je to víceméně jen hraní si na benediktiny. Další věc je ta, že z dvanácti mnichů, kteří v současné době v břevnovském klášteře žijí, jsem ve svých čtyřiačtyřiceti letech druhý nejstarší. Většina z našich mnichů je tedy na počátku svého rozvoje a rozhlíží se, jak přispět komunitě i okolí. Máme tu spolubratra, který dokončuje studia latiny a němčiny, takže by jednou mohl přispět i na světské filozofické fakultě. Další se velmi dobře zapojil do duchovní služby ve věznici na Ruzyni. Mimochodem - ruzyňská věznice leží na břevnovských pozemcích, takže vlastně pracuje doma.

Jakými dalšími aktivitami se otevíráte veřejnosti?
Například ve Vojtěšce, tedy na místě, kde se setkali biskup Vojtěch s knížetem Boleslavem při založení kláštera, mají pravidelné schůzky mladí lidé, vytvořili něco jako skautský či turistický oddíl. Schází se tu společenství mladších i starších, vlastně každý den někdo. Asi podle Benediktovy zásady, že "klášteru nikdy hosté nescházejí".

Taková společenství vytvářel - a to v emigraci a pak i v Břevnově - už váš předchůdce, arciopat Anastáz Opasek. Zamyslíte se při některém svém rozhodování nad tím, jak by to asi udělal on?
Možná proto, že byl básník a literát, měl cit pro člověka a uměl vyjádřit mnohé, co v člověku je. Dokázal důvěřovat a odhalovat v lidech dobro. A taky dokázal přivést na církevní půdu lidi, na které by se možná v některých tradičnějších katolických oblastech dívali spatra. Opasek věřil, že i takový člověk sem patří. Tím se chci řídit i já.

Letos na jaře jste celebroval vzpomínkovou mši za Karla Kryla. "Zdědil" jste ho po arciopatovi, se kterým byli velcí přátelé, nebo máte ke Krylovi svůj vlastní vztah?
Měl jsem k němu blízko sám. Poprvé jsme se setkali v červenci roku 1990, v době, kdy jsme tu ještě nebydleli trvale. Zpíval tehdy na slavnosti svatého Benedikta. Naposledy jsme spolu mluvili asi čtrnáct dní před jeho úmrtím. Kryla jsem si vážil. Ovšem pro některé, a v první chvíli i pro mě, bylo nepochopitelné, že se díval na náš politický vývoj jinak, než jsme si představovali. Že směřoval doleva.

Jste, řekl bych, "mediálním mnichem". Vystupujete v rozhlase i v televizi a vyjadřujete se k politickým otázkám současnosti. Má podle vás církev právo vyjadřovat se k těmto záležitostem?
Církve patří do této společnosti, příslušníci církví jsou občany státu. A každý občan má právo vyjádřit se k tomu, jak se u nás situace vyvíjí a jak by si to sám představoval. V tomto kontextu patří příslušníci církví i do médií. Politice se nevyhýbám, ale já osobně mám na mysli politiku na občanské úrovni.

A když jde o zákonodárné věci, třeba o záležitost registrovaného partnerství? Petice, kterou iniciovala katolická církev a která se objevovala v kostelích, to už byla podle mého názoru nátlaková akce, nemyslíte?
Ta věc neprospěla ani jedné straně. Neříkám, že bych v parlamentu zvedl pro navrhovaný zákon ruku, ale přiznám se, že v našem kostele jsem tuto petici k podpisu nedával. Jsem totiž odpůrcem jakýchkoliv petic a shánění podpisů na ně pokládám opravdu za nátlak. Kromě toho problém homosexuality je velmi křehká a citlivá věc, to nejde brát dryjáčnicky. V tomto ohledu dám spíš na citlivá soukromá řešení.

Cítíte Vánoce jako čas zastavení a odpočinku, nebo je to u duchovních jinak?
Není to jinak. Štědrý den patří už k těm klidnějším dnům, i když mnohde se ještě finišuje s přípravami. Měl by být pohodový. I když vlastně ten pravý sváteční den je až 25. prosinec - narození Páně. Víte, u nás jsme přestali rozeznávat rozdíl mezi pracovními dny a nedělí, a to je škoda. Putujete-li po Izraeli, vidíte, jak v pátek večer doslova "padá" sabat na vesnice a města. Něco podobného jsem viděl u nás snad jen na jižní Moravě. V sobotu v podvečer se zamete a začíná se slavit neděle.

Máte tedy pocit, že v našem národě upadá vztah ke slavení nedělí a svátků?
Bohužel ano. Pro mnohé jsou svátky a neděle jen dny, kdy se dodělává, co se nestihlo v dny všední. Starozákonní sabat je odvozen od hebrejského slova znamenajícího "přestat, zastavit se". Nezastavím-li se o neděli, nevím, proč jsem žil a pracoval předcházejících šest dní, a nevím také, proč mám před sebou následujících šest dní. Nezastavím-li se o Vánocích, nemohu pochopit a uvědomit si, že Někdo a něco přišlo také kvůli mně, a sváteční dny mi tak naprosto bez užitku mohou proklouznout mezi prsty. A proto i letos chci, spolu s hudebním redaktorem Jiřím Dohnalem, který umí pro každou příležitost vybrat vhodnou hudbu, už na Štědrý den ráno v rozhlasovém Dobrém jitru všechny posluchače "zastavit", aby neměli sváteční den jen proto, že je v kalendáři označen červeně. Aby ho měli především v srdci. Vždyť srdcem vidíme dál a hlouběji.

TOMÁŠ PILÁT