Vláda ČSSD si osvojila pravicový názor, že stát je špatný hospodář. Po privatizaci bankovního sektoru přistoupila k odstátnění české energetiky. Počátkem minulého týdne rozhodla o prodeji Unipetrolu a plynárenské společnosti Transgas i s osmi regionálními distribučními společnostmi. Pouze nízké nabídky zájemců o elektroenergetiku údajně zabránily i prodeji státních podílů v ČEZu a šesti distribučních firmách obhospodařujících elektrickou přenosovou soustavu. Právě o prodeji ČEZu existují přitom největší pochybnosti. Existuje obava, že jednorázový příjem rozpočtu bude v budoucnosti draze zaplacen z našich kapes vysokými platbami za elektřinu. Prodejem výroby i distribuce jedinému zájemci by totiž vznikl monopol a na rozdíl například od sousedních Němců bychom si v budoucnu nemohli vybrat mezi nabídkami různých dodavatelů levnější proud. Rozpaky pak vzbuzují signály, že vláda o prodeji ČEZu s příslušenstvím nejintenzivněji jedná s francouzskou státní společností Electricité de France. Ozývá se logická otázka, proč má vlastně Francie zájem ovládnout naši elektroenergetiku místo toho, aby privatizovala tu svou? (Že by stát mohl být i dobrým hospodářem?!) Je prodej prosperujícího ČEZu v našem státním zájmu? Nedostatečně průhledný postup výběrového řízení vyvolal zájem médií o pozadí této gigantické transakce a v tisku se objevily dohady o tom, že prodej může být motivován i jinými než státními zájmy. Například Literární noviny podrobně popsaly vazby mezi rakousko-českou společností Epic Holding a ODS. Právě společnost Epic, o jejímž šéfovi Vladimíru Motlíkovi je známo, že udržuje přátelské vztahy s předsedou ODS, je poradcem Elektricité de France. Odměna za vydařený obchod se odhaduje na jednu až tři miliardy korun a z této částky lze před volbami podpořit různé mediální aktivity. (V této souvislosti se připomíná, že Motlíkova dceřinná společnost Subterra postavila před časem v Praze na Letné konstrukci pro slavný obří portrét Václava Klause, který shlížel na Prahu z míst, odkud se kdysi rozhlížel podobně gigantický Stalin.) Právě těmito souvislostmi si někteří analytici a komentátoři vysvětlují nápadné mlčení smluvní opozice k transakci, za kterou míní vládní strana před volbami získat do státní kasy dvě stě miliard korun. O tom, zda se nakonec prodej ČEZu uskuteční, ještě rozhodnuto není. I v případě, že vláda skutečně rozhodne ve prospěch Francouzů, může ještě obchod zvrátit antimonopolní úřad. Co z celého případu plyne jako poučení do budoucna? Možná zjištění, že rubem politické stability, kterou přinesla opoziční smlouva, jsou zákulisní dohody, které nemusí být ku prospěchu občana. Jako praktický důsledek opoziční smlouvy se rýsuje naše příští roztrpčení nad složenkami za elektřinu a plyn.

Lubomír Štrougal byl předvolán k soudu. Obžaloba ho viní z toho, že v roce1965 jako ministr vnitra překazil trestní stíhání příslušníků Státní bezpečnosti, podezřelých z vraždy tří lidí. Štrougal je zatím nejmocnějším mužem z garnitury předlistopadových komunistů, na které si posvítil zákon. Pravděpodobnost, že skončí v cele, není velká. Ve věku 77 let a při tempu, jakým u nás pracuje justice, má slušnou naději, že nebude-li rovnou uznán nevinen pro nedostatek důkazů, bude po zbytek života přihlížet dlouhé sérii různých odvolání a opakovaných šetření, aby pak nakonec byl shledán nezpůsobilým výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Obecně platí, že demokratický režim má s vyrovnáváním se s totalitní minulostí větší problémy, než když se totalitní režim vyrovnává s demokraty. Lubomíru Štrougalovi nehrozí politický proces. Není přitom žádných pochyb o tom, že jako předseda vlády nese významný díl politické odpovědnosti za příkoří, která na občanech páchal komunistický režim v letech 1970 až 1988. Štrougal je prostě jedním z hlavních viníků nesvobody milionů lidí, z čehož ovšem pro něj neplyne žádné riziko postihu. Nesvoboda byla pečlivě uzákoněna, lidé, kteří pro totalitní zákony hlasovali, vzešli z voleb, ke svému počínání měli mandát. A Štrougal měl mandát v rámci platných zákonů vládnout. Když je řeč o tom, jak je obtížné vyrovnat se s minulostí, dodejme že ani vyrovnání se současností není snadné. Lubomír Štrougal se na chodbách našich soudů může potkávat s tuneláři a úvěrovými podvodníky, vyděrači a nájemnými vrahy. Pohled na tuto společnost ho může utvrdit v pocitu, že ani s tou politickou vinou na tom není tak špatně. Lidí, kteří kvůli odlišným názorům skončili v komunistickém žaláři, byly v sedmdesátých a osmdesátých letech "pouze" desítky a jako přednost totalitního pořádku může někdejší premiér uvést, že nepřipadalo v úvahu okrádat pracující lid prostřednictvím neprůhledných fondů, záložen, kampeliček, anebo rovnou bankami. S jistou nadsázkou a černým humorem lze říct, že současná politická garnitura nese politickou vinu na tom, že značná část společnosti má Štrougala za politicky nevinného.