Patnáctého prosince byly na berounské radnici rozdány tradiční ceny Filmového a televizního svazu TRILOBIT BEROUN 2001. (Jména oceněných přinesl Týdeník Rozhlas v minulém čísle.) Podobně jako v minulých letech mezi nimi převládali dokumentaristé a publicisté. Dvakrát se dočkali spolutvůrci kinematografických filmů. Naprázdno vyšli tvůrci televizních dramat. Ne náhodou.

Historie původní televizní dramatiky je střídáním krátkých období úsilí obhájit postavení svébytného dramatického díla s delšími etapami služby mimouměleckým cílům. Živá je zkušenost s totalitní obrazovkou. Dramatizované agitky a kýče vzniklé jako nástroj sebepropagace a sebepotvrzování "legitimity" bolševické moci neměly s uměním nic společného. Výsledky dramatické produkce minulých dvanácti svobodných let však dokazují, že tendence k popisné povrchnosti nebyla pouhým účelově zneužitým vynálezem někdejších ideologických koryfejů. Dodnes zůstává jednou z hlavních překážek zrovnoprávnění televizní dramatiky. Jen její podoby a zdroje inspirace jsou rozmanitější - od přihlouplého připodobňování umělohmotnému pseudosvětu reklam a telenovel, neméně naivních snah konkurovat filmovým velkopodívaným, až po přežívající pojetí televizních dramat jako nástroje mechanického plnění "společenské objednávky". Právě ono je výmluvným příkladem aktuální situace: Splatit morální dluh obětem komunistické zvůle a zprostředkovat dnešním divákům zrůdnost totalitního režimu logicky patří k hlavním tématům popřevratové doby. Při vší úctě k nemnohým dramatickým tvůrcům, kteří se o to pokusili, nelze říct, že by se jim výrazněji podařilo překročit výchozí etapu dokumentaristické inventury faktů. Na dílo povyšující popis a proměňující dramatický potenciál individuálních osudů do zobecňující umělecké výpovědi stále čekáme. Totéž platí i o ostatní původní dramatické produkci. Proto není divu, že letošní Trilobity dopadly tak, jak dopadly.