Všechny dosavadní jistoty postavené na hlavu - přesně tak si připadají hrdinové hned dvou nových filmů, jednak české komedie Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, jednak americké teenagerské veselohry Deník princezny. V prvním se oblíbené postavičky z animovaného seriálu ocitnou v reálném světě, v druhém se obyčejná, spíše smolařská školačka znenadání dovídá, že má královský původ, a tudíž by se podle toho měla chovat. Ostatně právě chování se často stává kamenem úrazu: problém nastává v okamžiku, kdy nevíme, jak postupovat.

Hraného Macha se Šebestovou se ujal osvědčený Václav Vorlíček, ale zmohl se jen na triviálně převyprávěnou dějovou osnovu, která sice řadí jednu komediální situaci za druhou, ale místy dosahuje spíše rozměru televizní estrády z doby před čtvrtstoletím - včetně dávno zapomenutého ušklebování Ivy Janžurové, která si zahrála rovnou dvojroli. Vyprávění je plné kouzel a nedorozumění, ale vytratila se poezie výchozích kreslených příběhů i členitější modelace našeho světa. Především však autorům zazlívám, že zcela pominuli nabízející se konflikt růzností (ať ve vztahu pohádkových postaviček k "realitě" či mezi tak různými národnostmi, jako je česká a čínská). Že se čínské reálie změnily v pohlednicové pásmo, že všichni mluví bezpříznakovou češtinou a ve všem si ideálně rozumějí, to považuji za trestuhodné.

Při sledování Deníku princezny jistě vytanou na mysli pradávná schémata typu Popelky či ještě spíše zasvěcovací rituály, jak je báječně zpodobnil G. B. Shaw v Pygmalionu či později muzikál My Fair Lady. Aneb jak se z nesmělého káčátka stane oslnivě krásná i sebejistá mladá dáma. Patnáctiletá Mia dlouho váhá mezi všedním životem v americkém velkoměstě a životem princezny, spoutaným přísnou etiketou - třebaže i při slavnostních chvílích si její zásluhou občas připadáme jako v němých groteskách, kde se všechno kácí a lidé padají jeden přes druhého.

Režisér Garry Marshall (pamatujeme si od něho hlavně proslavený kýč Pretty Woman) možná až příliš mentorsky vkládá odsouzení zištných spolužáků i bulvárního tisku, který se v honbě za senzacemi neštítí ani podrazů. Avšak i tyto okatě proklamativní okamžiky jsou nutné: nakonec zvítězí vědomí odpovědnosti. Mia si uvědomí, že dosud myslela jen na sebe a nikoli na to, zda je potřebná i někomu jinému, že opravdové přátelství a láska jsou zcela nezištné...

Autoři se přiklonili k romanticky naivňoučké rozprávce, která se spoléhá na jednoduše modelované zápletky, na přímočará gesta, na zjednodušené pojetí postav blížící se spíše seriálovým praktikám - a Miu nechává váhat, ukazuje, jak postupně dospívá k přijetí svého údělu. Však také moudrá babička, kterou její vnučka naučí lecčemu z chování a vyjadřování mládeže, říká, že dívku nebude k ničemu nutit. Miina v mnohém až rozpustilá školní existence také vychází daleko živěji než upjaté monarchistické prostředí (viz neustále zákazy pobíhání po trávníku), byť zaznamenáme zlidšťování mladistvě, ba až uličnicky vyhlížející babičkou. Lze říci, že Deník princezny kombinuje styl teenagerské komedie s melodramatem, jakoby v opačné konstelaci napodobuje nedostižitelné Prázdniny v Římě.