I když se písničkář, básník a spisovatel Leonard Cohen před veřejností spíše skrývá, v posledních letech dokonce v jednom z buddhistických klášterů, jeho příznivci na něj nezapomínají. Deset dlouhých let čekali na to, až si budou moci ve svých přehrávačích pustit jeho novou písničku. A prostřednictvím tak trochu tržně nazvaného alba Ten New Songs, tedy Deset nových písní, si mohli na sklonku minulého roku ověřit, zda se jim ten dlouhý půst vyplatil.

Pvní reakce na album Ten New Songs nebyly vždy jen pozitivní. Je asi pravda, že Leonard Cohen už vlastně ani nezpívá, spíše jen recituje, ale nebylo tomu tak více méně vždy? Za občasnými, zklamání prozrazujícími slovy kritiků, ale i fanoušků (neboť zde je mnohdy možno vsunout rovnítko) vězí zřejmě něco jiného, či někdo jiný. A tím někým je Cohenova dlouholetá vokalistka Sharon Robinsonová, které zpěvák na novém albu poskytl nebývale velký prostor. Její hlas se ozývá z většiny nových nahrávek (a to ne vždy pouze v roli doprovodné), všech deset písní za asistence počítačů sama nahrála a celé album i produkovala. Navíc je pod všemi novými skladbami uvedena coby spoluautorka, i když není zcela jasné, zda Cohenovy texty sama zhudebnila či s komponováním jen vypomáhala. Každopádně je její podíl na celém albu značný a zřejmě jen část zpěvákova skalního publika to dokáže strávit.

Deset nových písní má leccos společného s donedávna posledním Cohenovým albem The Future z roku 1992, především po stránce zvuku nahrávek. Cohen zvláště v posledních letech čelí výtkám, že své velmi niterné texty o lásce mezi mužem a ženou či o svém vztahu k víře a Bohu sděluje za zvukové asistence poněkud chladných syntezátorů. Nové album je už v tomto ohledu takřka zcela počítačové, jedinou výjimkou je kytara Boba Metzgera v úvodní písni In My Secret Life. Nedá se ale říci, že by se tato komputerizace na výsledném vyznění písní jakkoli negativně podepsala - koneckonců Cohen může klidně platit za básníka, který za nikterak sofistikovaného hudebního doprovodu pouze čte svou poezii.

Sedmašedesátiletého kanadského umělce označil kdysi autor jeho biografie Ira Nadel za člověka, který nepíše ani tak proto, aby změnil svět, ale aby pochopil sám sebe. Snaží se o to již hezkou řádku let, uvážíme-li, že svou legendární píseň Suzanne prvně zazpíval do telefonu folkařce Judy Collinsové v roce 1965 a že jeho první báseň byla zveřejněna dokonce už v roce 1953, tedy před bezmála padesáti lety. Ale dodnes platí, že je to snaha velmi krásná a velmi hluboká.

MILAN ŠEFL