Vadí mi, když na mě pokaždé při otvírání mlíčka do kafíčka vyprskne smetana, když v šanonu najdu hledaný papír jako poslední, když doběhnu k telefonu, který právě přestal zvonit, když dostanu pohlednici s nečitelným podpisem, když někdo zavolá a nepředstaví se nebo řekne - tady Jarda a já nevím, kterej, když olizuju lep dopisní obálky a říznu se do jazyka, když si doma vyzkouším koupené boty, které mě najednou tlačí, když mi pokaždé přeteče ohřívané mlíko, když mě začne bolet zub vždycky v sobotu, když se na poště těsně přede mnou po vystáté frontě zaklapne okýnko s poukazem na vedlejší přepážku, když kdokoliv vysloví slovo pohoda anebo "bylo to suprový" anebo "neví, která bije" anebo "vo co gou". Ježí se mé češství, když slyším na Nově: "Volejte vaše Televizní noviny!" Otevírá se mi kudla v kapse, když musím v mobilovém záznamníku po nekonečné informaci, kam že jsem se to dovolala, vyslechnout: "Pro ukončení hovoru stiskněte křížek nebo zavěste!", anžto a protože já jsem debil, který neví, že má položit sluchátko a Eurotelpaegas málo vydělává, tak si musí nahrabat. Rostu, když mi někdo vypráví obsah filmu nebo románu. Vadí mi, že den co den je někdo z mých přátel okraden. Vadí mi pachuť nevyžádané intimity, kterou v nás zloději zanechávají, když se hrabou v našich kabelkách, kapsách, autech, domovech a berou nám předměty, které znamenají kus práce, potažmo kus života. A proto, kdo krade, je vrah. Vadí mi billboardy s dvojsmyslnými sexistickými slogany, vystavující polonahé ženy jako kobyly na trhu. Vadí mi televizní reklamy plné nechutně rozjásaných vymydlených rodin, které vybízejí skutečné ustarané rodiny ke konzumu. Vadí mi popření smyslu adventu a Vánoc, když vidím zoufalé občany honící se za předměty, nakupující hmotu ve velkém, místo aby v klidu rozprávěli s bližními.

Nevadí mi, když mladík v tramvaji vyskočí a pustí sednout babičku nebo dokonce starší dámu, když chleba upadne máslem navrch, když se strefím správným klíčem napoprvé do zámku, když ve spořitelně není ani noha a když po magistrále jedu v pruhu, který je nejrychlejší. Rozplývám se blahem, když potkám laskavou úřednici, prodavačku, tramvajačku, vstřícného tramvajáka, autobusáka, úředníka, prodavače. Jsem nadšená, když si v novinách přečtu dobrou zprávu, protože noviny, ať papírové, rozhlasové nebo televizní, jsou od toho, aby přinášely katastrofická zpravodajství. Těší mě, když občané Dolní Horní odvrátí svou občanskou angažovaností stavbu fabriky v chráněné krajině nebo založí ochotnické divadlo. S údivem zaznamenám, že politici vytvořili zákon pro blaho občana, že soud dožene do své síně tuneláře nebo komunistického zločince.

Jsem šťastná a život se najednou rozsvítí, když potkám hodného člověka. Jak pravil Beethoven - jedinou výsadou lidství je být hodným člověkem.

A takového já potkám každý den. Amen.