První rok nového století i tisíciletí se do historie zapíše jako rok, kdy dal o sobě vědět mezinárodní terorismus. A to nepřehlédnutelně, ve velkém. Po jedenáctém září svět pochopil, že už nic nebude stejné jako kdysi. Koordinovaný útok sebevražedných atentátníků ukázal, že západní civilizace nepřináší pouze pohodlí pro většinu obyvatel zemí, přináležejících k bohatému "severu", ale že také probouzí hlubokou nenávist chudého "jihu". V prostředí charakterizovaném nízkou vzdělaností, bídou a nemocemi se rodí teroristická hnutí, která cíleně vychovávají atentátníky, sebevrahy. Ti ve jménu fanaticky vyznávané víry neváhají přinést nejvyšší oběť v boji proti našemu životnímu stylu, proti způsobu života, který nám přitom připadá tak samozřejmý, že si ho vlastně ani neumíme vážit. Ládinova teroristická organizace Al Kajdá svým útokem na mrakodrapy Světového obchodního centra a budovu Pentagonu nezpůsobila pouze strašlivé ztráty na lidských životech a citelné škody materiální. Také nás ten čin poznamenal psychicky. Vytratil se pocit bezpečí, plynoucí z technologické převahy, zjišťujeme, jak snadno jsme zranitelní. Na atentáty z jedenáctého září zareagovala Amerika, se souhlasem většiny zemí světa, nebývalou kampaní proti teroristickým výcvikovým táborům v Afghánistánu. Zpravodajské služby celého světa pátrají po lidech, kteří se podíleli na zářijových útocích a ve skrytu připravují další. Rozsah tragédie dal zapomenout na rivalitu velmocí, anebo je alespoň svedl k jednacímu stolu, na kterém leží nová agenda: Jak se v globalizujícím se světě bránit globálnímu terorismu? Na jednu otázku je několik odpovědí. Ta první, kterou diktovala bolest, nenávist a touha po pomstě, říká, že s teroristy nemá smysl vyjednávat, je třeba s nimi bojovat. Narušit jejich infrastrukturu, zmrazit jejich konta, likvidovat je fyzicky. Druhá odpověď, kterou diktuje rozum, si všímá známého faktu, že pouze částečné řešení může přinést řešení důsledků, pokud souběžně nebudeme hledat a odstraňovat jejich příčiny. Příkladem budiž Afghánistán, kde se světové společenství snaží podpořit na místě poraženého Talibánu novou vládu, která by zemi vyvedla z bídy. Přinést lidem sužovaným hladem prosperitu je způsob, jak teroristy připravit o živnou půdu, ze které klíčí zlo. Na otázku, jak se bránit globálnímu terorismu, je ovšem ještě třetí odpověď, která jistě vyvolá polemiku a vůbec není jisté, zda se na ní nakonec shodneme. Stručně řečeno - atentáty pominou, pokud bohatí přestanou bohatnout vykořisťováním chudých a sami se uskromní. V samotné Americe se záhy po jedenáctém září vedle většinového volání po tvrdé odvetě ozvaly i menšinové hlasy, které říkaly: Co se nám stalo, jsme si způsobili svým chováním k ostatnímu světu sami. Dočkali jsme se trestu za svůj egoismus, chamtivost, nadřazenost a pýchu. Člověk od nepaměti řeší otázku, zda své vztahy k ostatním založit na soutěži, anebo na solidaritě. Co ale víme určitě, je to, že budoucnost lidstva ohrožuje soutěž nerovná, nespravedlivá, taková, ve které nemají všichni rovné šance. Terorismus není pouze projevem náboženské intolerance. Je také reakcí na tu nespravedlivou, nerovnou soutěž. Nemluví se o tom snadno. U vědomí zmařených lidských životů se taková úvaha může jevit jako nepřímý souhlas s teroristy. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by bohatý svět byl v dohledné době ochoten slevit ze svých priorit ve prospěch chudého jihu. I po jedenáctém září jsou na prvním místě principy volného trhu, hospodářského růstu a budoucnost lidstva je nadále spíše v rukou investičních bankéřů, producentů ropy, byznysmenů či výrobců zbraní než v rukou volených politiků. Terorismus koneckonců nepředstavuje pouze ohrožení. Z druhé strany vytváří pracovní příležitosti. I na tom, s čím naše civilizace bojuje, hledí vydělat.