Gramodesky značky Odeon s českým repertoárem byly na českém trhu přítomné prakticky od počátku historie zvukových záznamů až do konce roku 1936, kdy tlak ze strany konkurenčních domácích firem Ultraphon a Esta (a nejspíš též vzrůstající napětí mezi Německem a ČSR) donutil mateřskou německou firmu k rezignaci na vydávání českého repertoáru. Zhruba ve stejné době ale koncern C. Lindström AG, kterému kromě této značky patřila ještě hlavně etiketa Parlophon, zareagoval na velkou poptávku po původních nahrávkách amerického jazzu a zavedl pro příznivce této hudby v Německu a v kontinentální Evropě zvláštní etiketu Odeon Swing Music Series. Gramodesky této značky s karmínově červenou etiketou a zlatým tiskem se lisovaly v letech 1937-1939 a na trh přicházely v obalech potištěných stylizovaným vyobrazením mrakodrapů, které nejspíš měly symbolizovat ruch moderních amerických velkoměst. V řadě objednacích čísel A 286000 - A 286091 vyšly na těchto gramodeskách téměř dvě stovky nahrávek s označením "Recorded in USA", které pocházely z původních matric různých amerických firem, především Vocalion, Okeh, Brunswick a Columbia.

Označení této řady gramodesek jako "swingová série" bylo ovšem veskrze konjunkturální záležitostí diktovanou nejspíš právě vrcholící oblibou swingu, který konečně prorazil i do jazzově "méně vyspělých" zemí. V řadě označené Odeon Swing Music Series totiž nacházíme v drtivé většině především starší nahrávky amerických orchestrů, které v Německu poprvé vyšly již koncem dvacátých let hlavně na značce Brunswick, ale i na běžných etiketách Odeon a Parlophon, patřících do rodiny značek zmíněného Lindströmova koncernu. Pro příznivce jazzu ve Velké Británii lisovala koncem třicátých let anglická pobočka tohoto německého koncernu stejné či obdobné snímky na gramodesky značky Parlophone s modrou etiketou, a to ve zvláštní řadě nazvané příhodněji Rhythm Style Series.

Protože gramodesky s touto etiketou přinášely velice zajímavé nahrávky a v hojném množství se dovážely i do Československa, podívejme se, co všechno na nich nacházeli naši nadšení příznivci amerického jazzu v době těsně před druhou světovou válkou, kdy se na domácích gramodeskách značky Ultraphon objevily například první nahrávky Orchestru Gramoklubu pod řízením Jana Šímy.

Mezi prvními deskami značky Odeon Swing Music Series vyšlo několik snímků tehdy již několik let mrtvého Eddieho Langa (1904-1933), označovaného za nejlepšího kytaristu své doby. Nahrával sólově, v duetu s dalšími kytaristy Lonniem Johnsonem či Carlem Kressem, s vlastním orchestrem (hráli v něm i bratři Tommy a Jimmy Dorseyové) nebo se sestavou Eddie Lang-Joe Venuti and their All Star Orchestra, která v roce 1931 zahrnovala i Charlieho Teagardena, Jacka Teagardena a Bennyho Goodmana. E. Lang působil s J. Venutim v roce 1930 v orchestru Paula Whitemana a účinkoval i v tehdy populárním barevném filmu "Král jazzu". Nahrával gramodesky i s dalšími slavnými jazzovými hudebníky Louisem Armstrongem, Bixem Beiberbeckem a Dukem Ellingtonem.

Ani tato tři výše zmíněná jména nechyběla mezi dalšími snímky, které vycházely na značce Odeon Swing Music Series. Zatímco nové swingové nahrávky L. Armstronga přinášela v Německu koncem třicátých let značka Brunswick, v odeonské "swingové sérii" vycházely ve stejné době naopak jeho téměř deset let staré snímky jako Knockin' a Jug, Tight Like This nebo Muggles z roku 1927. Předčasně na zápal plic zemřelý pianista německého původu Bix Beiberbeck (1903-1931) byl zastoupen především sólovou nahrávkou In a Mist z roku 1927 a vyšly mu zde i ve stejném roce natočené snímky jeho sedmičlenného souboru Bix Beiberbeck and his Gang: Jazz Me Blues, Since My Best Gal Turned Me Down a Royal Garden Blues. Jeho klavírní part zní i v nahrávce klasické skladby Singin' the Blues, kterou na gramodesky natočil jako člen orchestru Frankieho Trumbauera.

Také v případě Duka Ellingtona sáhla firma Odeon po jeho deset let starých snímcích. Sólové piano tohoto jazzového velikána zní z nahrávek Black Beauty a Swampy River, z jeho starších orchestrálních snímků pak byly použité ještě například známé tituly The Mooche a Hot and Bothered. Další Ellingtonovy snímky zde vyšly ještě pod označením jeho orchestru jako The Harlem Footwarmers (Rockin' in Rhythm, Mood Indigo, Old Man Blues).

Z řady dalších jazzových souborů, jejichž starší nahrávky použila firma Odeon koncem třicátých let pro svoji "swingovou sérii", zmiňme nakonec ještě proslulý americký soubor Casa Loma Orchestra, uváděný u nahrávek Alexander's Ragtime Band, Casa Loma Stomp či Royal Garden Blues z roku 1930 na etiketách gramodesek pod názvem O. K. Rhythm Kings. V souvislosti s tímto bělošským předswingovým orchestrem stojí za zmínku, že jeho hudební projev silně inspiroval počátkem třicátých let - ať již jako skladatele či aranžéra - Jaroslava Ježka. Někteří jazzofilové dokonce tvrdí, že Ježkovy orchestrální skladby jsou na gramofonových snímcích jeho orchestru často více než inspirované stylem i melodikou orchestru Casa Loma, a že tedy v takových případech je vlastně příhodnější používat (dokonce se značnou dávkou diplomacie) místo slova "inspirace" spíše výraz "eklekticismus" (v hudbě ho charakterizuje mechanické, netvůrčí kombinování rozmanitých prvků či slohových znaků).

Gramodesky z řady Odeon Swing Music Series bylo v tehdejším Československu možné zakoupit v každém větším hudebním závodě. Po vstupu USA do války již nesměly být (stejně jako všechny další značky gramodesek s originálními nahrávkami amerického jazzu) vystavovány ve výlohách protektorátních prodejen. Většina obchodníků je ale měla - jako tzv. podpultovky - i nadále ve svém sortimentu. GABRIEL GÖSSEL