Woody Allen se s oblibou vracívá k dávným žánrovým stylistikám, aby vytvářel svérázné, jemně parodické, nikoli však zlobně výsměšné variace na vypravěčské postupy a zápletky dávno zaváté do filmových dějin. Nejnovější Allenův snímek Prokletí žlutozeleného škorpiona se nejen odehrává v roce 1940, ale především svědomitě rekonstruuje jak dobové reálie, tak zejména tehdejší zápletky i vypravěčské postupy.

O čem film pojednává? O váženém vyšetřovateli jedné pojišťovny, jenž se v hypnóze dopouští loupeží, které pak v bdělém stavu, nic sám netuše, vyšetřuje.

Allen neskrývá hlavní inspirační zdroje: na jedné straně odkazuje na tradici zhypnotizovaných zlosynů (od dob ještě němého Kabinetu doktora Caligariho), na druhé straně čerpá z poetiky "černého filmu", kterému vévodili osamělí detektivové vystavení nástrahám nejen zapeklitých případů, ale také svůdných žen (lze pomýšlet na Maltézského sokola či Hluboký spánek, pocházející právě ze 40. let). Jako vždy upřednostňuje komiku rozmluv postavených na nenadálých paradoxech a groteskních průpovídkách. Kupodivu potlačil nervóznost a smolařství svého hrdiny, naopak jej buduje jako dosti sebevědomého člověka, jenž nelibě nese narušení dosavadních zvyklostí a postupně propadá rostoucí panice. Allen snad zamýšlel předložit komedii zjemnělou, která na diváka spiklenecky pomrkává, avšak výsledek spíše svědčí o tom, že kdysi nosná inspirace začíná jakoby vysychat.

Kletba žlutozeleného škorpiona je výrobně nenáročný film, zasazený většinou do interiérů, obohacen několika pouličními průhledy. Prioritní role chůze, jednou rázné, jindy opatrnicky přešlapující, sice vypovídá mnohé o lidech často se točících v chaotických situacích, avšak domnívám se, že ani ona nebyla původně zamýšlena ve významech, jaké posléze získává. Allen natočil film skladebně tradicionalistický, dobové (zhusta jazzové) skladby opět znějí jako všudepřítomný doprovod. Výtvarná stylizace zdůrazňuje žlutě hnědavé spektrum. Výsledný dojem: rozplizlé mihotání. Film zůstal hodně dlužen očekávánému svérázu vyprávění. Zdá se, že pokus co nejvíce se přiblížit filmařským praktikám 40. let (v modelaci zápletek, v charakteristice postav a zvláště vztahů mezi nimi) zplaněl a vyšuměl, neboť Allen z tohoto předsevzetí vytěžil pramálo, nenašel spolehlivou základnu pro "nástavbový" příběh. Jeho někdejší podobně zabarvená díla - připomínám aspoň jedinečnou mystifikaci Zelig, kde si v poetice dokumentárního filmu zcela vymyslel titulního hrdinu, či vytříbené hrátky s expresionismem ve Stínech a mlze - byla rozhodně propracovanější, nápaditější a také vtipnější.