Sestry Steinovy, jejichž debutové album Lilie polní obsahuje osmnáct mnohdy kratičkých, úsečných písniček, se dosud objevovaly hlavně na folkových festivalech typu Zahrady, Lipnice nebo Prázdnin v Telči. Jejich hudba by však klidně snesla označení folk-punk. Jazyk textů Karoliny Steinhauserové je velmi břitký, a to jak v okamžicích, kdy řeší vztah k muži či se obecně zamýšlí nad ženským údělem v přetechnizované společnosti, tak v písních, v nichž hledá svou cestu k víře. Jisté prvky muzikantského rebelství představují i nepřikrášlený kytarový doprovod a zdaleka ne dokonalý zpěv obou sester. V upřímnosti výpovědi a jednoduché, přímočaré muzice ovšem spočívá kouzlo alba. Karolina a Lucie si zkrátka vůbec na nic nehrají, a proto jsou jejich písně nahony vzdáleny hypermarketovému popu, kterým jsou zavalena česká média.

To další dvě dívky, vystupující pod názvem Tara Fuki, mají zcela jiné hudební zázemí. Andrea Konstankiewiczová (působí i v kapelách Boo, Rale či ve francouzském hudebně-tanečním souboru Kubilai Khan Investigations) a Dorota Blahutová (zpívá také ve skupině Chorchestr) absolvovaly ostravskou konzervatoř a před rokem se v Brně sešly při studiu hudební vědy na filozofické fakultě. Obě hrají na violoncello, nástroj, který je mladší generací muzikantů rozličných stylů stále více vyhledáván. Ve svých skladbách propojují zdánlivě vzdálené světy komorní hudby, folkloru či rocku, ale vždy je výsledkem písničkový tvar. Půvab jejich alba Piosenki do snu spočívá především v mazlivé erotičnosti polštiny, v níž jsou interpretovány texty převážně z pera Doroty Blahutové. Skladby Tara Fuki vyžadují soustředěnější poslech, jsou však velmi emocionální, a proto mohou zaujmout i posluchače, kteří se s podobnou hudbou obvykle nepotkávají.

Z předchozích řádek je doufám patrné, že ze sester Steinových a tím méně z formace Tara Fuki nové květy Kamélií nevykvetou. Sláva!

MILAN ŠEFL