Letošní rok by mohl být pro naši zemi v jistém smyslu přelomový, pravil 1. ledna prezident republiky. Totéž avizovaly od loňského jara na svých sjezdech ČSSD, KDU-ČSL, Unie svobody a ODS a hned dodávaly, jak to zaonačit, aby ve volbách do sněmovny, třetiny senátu a v komunálních volbách zvítězila právě ta jejich strana, jež - jak jinak - jediná zaručí vývoj republiky správným směrem. Protože kdyby snad měli vyhrát ti druzí, mělo být podle jedněch konec se sociálním státem, podle jiných by nás čekalo nezodpovědné dokonání socialistických experimentů, a podle těch dalších pokračování mocenského kartelu, jenž by nám, svébytným občanům, hodil smyčku kolem krku. Jedna věc je ale zvláštní: když řečmi o supervolebním roku, který rozhodne o budoucnosti země možná na desetiletí, neurotizují občany politické strany a jejich představitelé, je to v pořádku, zatímco když o tomtéž na Nový rok promluví hlava státu, připadá to leckomu jako karatelství, mentorování a porušení prezidentské nestranickosti. Alergické reakce na Václava Havla teď nechme stranou, ale je pravda, že jeho projev obsahuje i rysy, jež lze pokládat za problematické. Předně jde o dilematické zjednodušení současnosti a blízké budoucnosti na "buď - anebo", pro posluchače projevu jistě srozumitelné, působivé, avšak příliš schematické. Další výhrada se týká toho, že - řečeno bezprostředními slovy premiéra Miloše Zemana - "pan prezident mluví v třetí osobě čísla množného - oni. On se nemůže ze světa politiky vydělovat". Český prezident je podle ústavy součástí moci výkonné, podobně jako vláda. Když v prosinci 1997 Václav Havel sice anonymně, avšak srozumitelně a průhledně ve známém rudolfinském projevu zkritizoval nedávno odstoupivší vládu Klausovu, aniž by současně otevřeně vysvětil, proč proti jistému způsobu uplatňování moci nebyl schopen včas a účinně zasáhnout, vysloužil si výtky za nedostatek sebereflexe. Ta ovšem schází i jeho letošnímu novoročnímu projevu. Na druhé straně jestliže Václav Havel před týdnem řekl, že "bychom se měli všichni a velmi otevřeně ptát politiků, kteří se budou ucházet o přízeň voličů, čemu dávají přednost, a zkoumat pečlivě, zda nás nebalamutí", asi chtěl naznačit, že volit půjde jako každý jiný občan a na rozdíl od příštích poslanců, senátorů a zastupitelů již za třináct měsíců politiku opustí. Toho, že na Nový rok tentokrát nepromlouvá ani tak prezident o kolezích-politicích jako občan-volič Havel o nárocích kladených na příští reprezentaci státu, jeho kritiky nenapadlo. Ocitovali z jeho projevu pár šťavnatějších přirovnání, ale sukus Havlova apelu ignorovali. Nevíme, jak komu, ale nám se zdá závažný, a dovolíme si ho proto lapidárně shrnout v následující řečnickou otázku: Budeme státem slušných poměrů, do nichž mohou občané zasahovat skutečně a účinně nejen ve volbách, zemí svobodného ducha, práva a dobrých mravů, samozřejmých v té části Evropy, k níž historicky náležíme? Zdali ano či nikoli, závisí na tom, jak naloží se svým volebním hlasem většina občanů této země. Prezident Havel pochopitelně neřekl, jak konkrétně s ním mají naložit, ale kdyby u oné poloviny občanů, jež mu důvěřuje, dosáhl toho, aby se svým volebním hlasem naložila po zralé rozumové úvaze, byl by to úspěch demokracie, ať už by zvítězila kterákoli politická strana.