"Co mi zase přinesou ty dny nového roku?" Ptáte se takto ještě stále i v polovině ledna? Jedna z odpovědí může být tato: Já už od života nic nečekám, protože mě život tolikrát zklamal. A ve svátečních dnech, které máme už za sebou, může na člověka takový pocit dolehnout ještě tíživěji. Může to být i pocit závisti, že druzí mají to či ono, a nemyslím tím jen materiální stránku života. Četl jsem kdysi takový zajímavý sloupek napsaný neznámou ženou. Mluvil mi z duše, a proto jsem si ho strčil do své kapsy pod škapulířem. Snad vám pomůže také:

Dnes jsem v autobusu uviděla děvče
se zlatými, nádhernými vlasy.
Až jsem záviděla. Zdálo se mi,
že až celá září od té krásy...
"Kdybych byla jako ona, Bože...!"
přemýšlím. Ta dívka náhle vstala
a já jsem se, když šla právě kolem,
na její nohy letmo podívala.
Strnula jsem - a rychle zvedla oči.
Dívka jenom jednu nohu měla.
Tam, kde jiní druhou nohu mají,
protéza jí z šatů smutně čněla...
Bože, odpusť mi, když naříkám,
vždyť já přece obě nohy mám!

Pak jsem vešla do malého krámku.
Pracoval tam mladík, byl moc milý,
trochu déle jsme si povídali,
byla jsem tam pěkně notnou chvíli...
Byl tak milý, měl takový šarm,
vypadal tak šťastně, spokojeně,
ani se mi nechtělo jít dál,
choval se tak hezky nenuceně...
Když jsem odcházela, povídá mi:
"Děkuji vám, byl jsem s vámi rád.
Víte, já jsem...já jsem totiž slepý.
Přijďte si zas někdy povídat!"
Bože, odpusť mi, když někdy naříkám,
vždyž já přece vidím - oči mám!
Později jsem uviděla dítě:
krásné, velké, modré oči mělo.
Kolem něj si všude hrály děti,
ono však jen tiše přihlíželo.

Zdálo se mi, že je nějaké divné,
jako by nevědělo kudy kam.
"Proč si taky nejdeš s nimi hrát?"
přívětivě se jej proto ptám.
Tu jsem poznala, proč je tak zvláštní:
vždyť je hluché, vždyť mě neslyší...
A tak znovu pokorně se modlím:
Bože, odpusť mi, když někdy naříkám,
vždyť já přece slyším - uši mám!
Celý svět je můj: mám přece nohy,
ty mne donesou, kam budu chtít,
oči mám, proto mohu vidět
slunce zář i bledé luny svit,
navíc slyším - kolik požehnání mám!
Bože, odpusť mi, když někdy naříkám...

Vzpomněl jsem si na to vyprávění, protože denně zaznívá i v mém vlastním srdci "naříkavá písnička česká" se známým refrénem: "Já chudák...jó kdyby..." Možná je ta odrhovačka na místě, protože naříká nad naší slepotou, kterou je nutno léčit. A lék na slepotu je mj. i požehnání, které jsem našel v jedné křesťanské komunitě v Jeruzalémě:

Jestliže jsi dnes ráno vstal a cítíš se více zdravý než nemocný, dostalo se ti více požehnání než milionu těch, kteří nepřežijí tento týden.

Jestliže jsi dosud nezažil hrůzy války, osamělost ve vězení, agonii mučením nebo svíravou bolest hladu, jsi na tom lépe než 500 milionů lidí ve světě.

Jestliže se můžeš zúčastnit shromáždění věřících beze strachu z pronásledování, mučení a smrti, dostává se ti víc požehnání než třem miliardám lidí ve světě.

Jestliže máš v ledničce jídlo, jsi-li oblečen, máš-li střechu nad hlavou a místo na spaní, jsi bohatší než 75 % lidí na světě.

Jestliže máš peníze v bance nebo jen v peněžence a můžeš dát pár drobných někde na misku, patříš mezi 8 % nejbohatších na světě.

Jestliže držíš hlavu zpříma, máš úsměv na tváři a pociťuješ vděčnost, je to požehnání. Hodně lidí by to mohlo tak prožívat, ale většinou to neumějí.

Jestliže můžeš někoho vzít za ruku, obejmout ho nebo se alespoň dotknout jeho ramene, dostává se ti požehnání, protože tak nabízíš uzdravující dotek.

Jestliže můžeš přečíst toto poselství, dostal jsi dvojí požehnání:

Někdo na tebe myslí a ty ses to dozvěděl, dvě miliardy lidí neumějí číst.

Přeji ti šťastný den, spočítej všechna svá požehnání a předej toto poselství dál, abys připomněl všem, z čeho všeho je možno se radovat.