K tomu, že jsou muslimy a vyznavači islámu, se prý tady v Tádžikistánu hlásí na 90 procent lidí. Ale něco podobného, jako jsem viděl v sousedním Afghánistánu, tedy vlastně že jsem neviděl tváře žen, ukryté kvůli náboženské tradici a dogmatu pod splývavou burkou, to už tu k životu nepatří. Alespoň v drtivé většině ne a v hlavním městě Dušanbe tím spíš. Tady už ani minisukně nebudí haló, i když pokud se prý ženě něco přihodí večer, je to jenom její vina. Po setmění nemají ženy a dívky na ulici co dělat. I takový je dnešní Tádžikistán, a divte se proto, že když jsem zaslechl vyprávění o ženách, které jsou v domácnostech v Dušanbe druhými a někdy dokonce i třetími v pořadí, nechtěl jsem moc věřit. To přece není venkov u afghánských hranic ani kišlak pod horami Pamíru. V podstatě cvičně jsem se proto zeptal tádžické podnikatelky, se kterou jsem natáčel rozhovor na docela jiné téma, jestli by za nějakých okolností byla druhou ženou. A ona se mnou málem vyběhla. "Leda bych se zbláznila. Nikdy! Je to můj osobní názor, ale já bych se nikdy nestala druhou manželkou. Nikdy!" Odpověděla mi rezolutně a dodala: "Možná je to i tím, že jsem ekonomicky nezávislá." A vlastně tak naznačuje velký problém tádžických žen.

Upozorňuji vás ale, že tu není řeč o milenkách Tádžiků... Pídím se po příčinách a okolnostech jevu, kterému tu všichni říkají "být druhou či dokonce třetí manželkou". Oficiálně to zákon nedovoluje. Fakticky to spousta mužů praktikuje a nikomu to, zdá se, nevadí. Ale to už přichází do kanceláře další žena a té se ptám: "Šla byste žít jako druhá manželka jednoho muže?" "Otázkou je, s kým," překvapuje mě žena. "Šla bych, kdyby to byl správný muž, který by mě zajistil a ta první by souhlasila," dodává ještě. Přitvrzuji tedy ještě dalším dotazem, ale odpovědí je odmítnutí. "Třetí ne, třetí ne!" A v čem je rozdíl? "Ta třetí, to už není manželka, to už je něco jiného," tvrdí.

Pídím se dál a dozvídám se, že v Tádžikistánu zůstalo po nedávné krvavé občanské válce, která fakticky skončila teprve před čtyřmi lety, na 30 000 žen bez mužů. A vdovy to v jednom z nejchudších států světa už vůbec nemají lehké. Jejich trpělivost, obětavost, ale často i beznaděj je bezmezná, a tak spolknou opravdu leccos. "Já sama jsem druhou manželkou už dvanáct let. Pochopitelně to neschvaluji, je to moc těžké cítit se jako druhá žena," říká mi Lola. Už tak jí bylo trochu nepříjemně, a tak jsem ani příjmení nechtěl vědět. "Ale když se podíváme na naši ekonomiku, musí to člověk překonat," pokračuje s povzdechem jedna z tisíců druhých či třetích manželek tádžických mužů. A slova o tom, jak ji život s jejím Olegem někdy ponižuje, bych snad ani překládat nemusel. Lolina známá, Zuchra, už je deset let tou druhou v domácnosti Tádžika Gafora. A vidí to prakticky. "Mužů je málo, už jsme se s tím tak nějak asi smířily. Jako by to tak mělo být," uvažuje a nahlas se vrací jen o pár let zpátky. "Zvlášť v době války, v prvních letech, byla dokonce manželka za pytlík mouky, protože nebylo co jíst. A tak za pytel mouky dávali dívky za manželku," pootvírá podivné stránky života v Tádžikistánu žena jménem Zuchra.

"Za vším hledej ženu" - tady v Tádžikistánu jsem se ale přesvědčil, že jich leckde najdete víc, než je jinde běžným zvykem.