Díky filmu režiséra Martina Friče z roku 1934 Hej-Rup! je dodnes v povědomí diváků a posluchačů blues Jaroslava Ježka Ze dne na den (... ať dělám, co dělám, práci nemám. Hledám ve dvou, hledám sám, někde kleju, někde žebrám, ale večer zas o hladu uléhám...), které v této filmové satiře a na gramodeskách značky Ultraphon zpívali na vlastní text Jiří Voskovec a Jan Werich. Téma hospodářské krize a nezaměstnanosti oba zmínili ještě například v písních Polka speciálně aktuální a Devět řemesel.

Tyto nahrávky hlavních protagonistů pražského Osvobozeného divadla představovaly ovšem spíše jen jakousi víceméně salonní ozvěnu trendu, který se na domácích gramodeskách projevoval již od konce let dvacátých, kdy první příznaky hospodářské recese začaly výrazně zasahovat do každodenního života méně majetné části obyvatelstva. První píseň, v níž se V+W dotkli tématu nezaměstnanosti (...hledal jsem místo, šel jsem najisto, voni mi řekli - místo néjni. Dlouho jsem bloudil, vo místo loudil...), zazněla v roce 1930 v jejich hře Ostrov Dynamit. Jmenovala se Nic nejni a na gramodesky značky Homocord ji v témže roce nazpíval Ferenc Futurista.

Futurista ve stejné době natočil na gramodesky téže značky se svým tehdejším partnerem z kabaretu Rokoko Járou Kohoutem na stejné téma ještě například výstup Dva bez zaměstnání - ocitujme z něj úryvek: To je bída, to je bída - kde sou ty zlatý časy, kdy nám zaměstnavatelé špatně platili. - To byly zlatý časy, když nám špatně platili? - No jo, dneska nám neplatěj vůbec. Ani jeden podnik v Praze nejde! - Já znám jeden podnik, kterej jde ohromně. Není tam žádná hudba, žádnej program, a denně plno! - Ani hudba, ani program, a denně plno? Co to je? - Zastavárna, jinač nejde nic jinýho. - Náhodou, eště ohromně de hřebenářství. - Jak to, hřebenářství? - No, protože se lidi připravujou na všivý časy. - Copak vo nás, vo nezaměstnaný, je dobře postaráno - my jsme na úřadě spočítaný, my nesmíme dělat, i kdybysme chtěli. Závěrečný dvojzpěv pak konstatuje: Pondělí nedělám, úterý prázdno mám, ve středu si lehnu, ve čtvrtek se nehnu, v pátek si pohovím, v sobotu vydržím, v neděli jdu spát...

Oba tito komici se ze svého vztahu k práci vyznali ještě v dalším kupletu Líní bratři, kde konstatovali: Vycházíme vždycky ze zásady: vyhýbej se každé práci všady - na tu se vykašli, vždyť my jsme ji nevynašli. My jsme líní jako vši, líní jako vši-chni zedníci. Jak přijde práce, ukážem krátce, ukážem na ni svou pravicí. Však jde-li vedle holka jak jedle, tu krev nám stoupá jako rtuť, za roh s ní zahnem, leckam si sáhnem - dostanem rázem na práci chuť.

Jako poslední příklad rozverného přístupu k tomuto tématu ocitujme ještě část scénky Tahání o práci, v níž Kohoutovi sekundoval pro změnu další komik Vojta Merten: ...Já sem ti udřenej vod včíra. - Jéje, a copak si dělal? - Já sem se díval, jak dva pání nosili paví péra. - No jo, no jo, vod práce se často vochuraví. Podívej se, támhle ten zedník, ten je jistě nemocnej! - A proč myslíš? - No, protože bere každou hodinu jednu lžíci... V roce 1930 natočila tento výstup na své gramodesky firma Odeon.

Opusťme ale veselou notu - hospodářská krize skutečně mnoha lidem žádné optimistické vyhlídky nenabízela. Následujícími slovy vystihl náladu řadového nezaměstnaného textař Jarka Mottl v písni Já nemám žádnou práci - natočila ji gramofonová firma Polydor v podání pěveckého sboru Mottlova parta v roce 1932: Proč jsou vlastně ulice s řadami stejných domů, proč se chodí do práce a zase z práce domů? Nač dvě ruce mám, na co ty ruce mám, když nedělám? Já nemám za co vzít, já nemám z čeho žít, já nemám žádnou práci! Mě už to nebaví - vono to unaví, já nemám žádnou práci.

Ani stálý pracovní poměr ovšem vždy nepřinesl do rodiny jistotu, zvláště pokud šlo o natolik rizikové povolání, jakým bývala například profese havíře. Morytát s následujícím jímavým textem popisujícím situaci, kdy se otec rodiny stal obětí důlní katastrofy, nazpíval v roce 1932 na gramodesky laciné značky Nolaphone za doprovodu akordeonu Franty Poupěte podprůměrný tenorista Ludvík Schmidt: Minulo poledne, blížil se již večer, otec se z fárání nenavrací. Žena již neklidně před chatu vychází, naděje své ještě však neztrácí. Tu někdo na dveře nesměle zaklepá, žena hned otevře - ach, běda, ach! Muže jí přinesli, již ale mrtvého, dva jeho druzi na nosítkách. Marné jsou naděje, marné i vzpomínky - vše prchlo jako sen, jak ohně plamínky. Co nyní počnout si, umřel i chlebíček, už se k vám, dětičky, nevrátí tatíček.

Časy, kdy stálé zaměstnání znamenalo téměř totéž co výhra v loterii, přibližuje velice sugestivně píseň Jaroslava Jankovce na text Vildy Sýkory Fabrika. Vyšla kolem roku 1931 v řadě různých provedení na gramodeskách různých značek. Zpěvák v prologu této písně klade posluchači sugestivní otázku: Je to hlas matky, jež dává nám chléb, nebo je to hlas matky, jejíž paže jsou z ocele?, aby následně konstatoval, že ...není jen na světě radost a smích, nejsou jen růže, též trny jsou v nich. Život je bída a máš-li hlad, musíš se o chleba rvát. Jiný má tisíce, ty nemáš nic - neplač už, maminko, víc, vždyť já se těším již tolika, až si mne zavolá fabrika. Fabriko, fabriko, začouzená, ty nám jsi osudem přisouzená - tak velká dáma a přec jsi s náma, fabriko, fabriko, tys naše máma! Fabriko, fabriko, začouzená, jen tebe, tebe mám rád, když ale vyhasneš, jde z tebe chlad - pak máme oba dva hlad.

GABRIEL GÖSSEL