Americký režisér Gary Fleder stěží svým thrillerem Neříkej ani slovo někoho překvapí. I když si pro hlavní roli vybral Michaela Douglase, vražednická historka přeplněná únosy, vydíráním a psychicky vykolejenou dívkou nepřekonala rozměr banálních klišé, která jsme již nesčíslněkrát někdy viděli.

Zprvu vše vyhlíží, že budeme sledovat tři různé dějové roviny: nejprve surové gangstery bezohledně se domáhající vzácného diamantu, který kdysi ukradli a jehož stopu poté ztratili, pak vyšetřování policie, které zvýšený počet mrtvol v blízkém okolí připadá podivný, a nakonec ústřední postavu, prominentního psychiatra, jehož kolega požádá, aby si promluvil s podivnou nekomunikující dívkou. A když to učiní, začnou se dít podivné věci: gangsteři unesou hrdinovu milovanou dcerku a požadují jediné - aby z psychotické pacientky vymámil jakýsi číselný údaj.

Snímek využívá všech atributů dobrodružné podívané, ale okamžitě rozpoznáme, nakolik si vypomáhá otřepanými schématy, jak vrství zbanalizované šoky jeden na druhý. Dialogy často znějí tupě, postavy jsou napsány i zahrány černobíle (včetně Douglasova psychiatra, jenž se dokonce pokusí sám diktovat podmínky). Zejména padouši spadají do obvyklé kategorie sadistických stvůr, ochotných bez váhání vraždit.

O mnoho lépe nedopadl ani francouzský horor Belphegor: Fantom Louvru (režie Jean-Paul Salomé), který přivádí na scénu zlověstného ducha ze staroegyptské mumie, oblíbené to rekvizity (nejen) několika posledních let. Obětí se stane půvabná Lisa (Sophie Marceauová), jejíž podivné chování začíná leckomu - a zvláště pak jejímu příteli - vrtat hlavou. Lisa totiž potají a v noci navštěvuje egyptologické sbírky v Louvru a děsí hlídače, kteří pod silou jejího pohledu dokonce páchají sebevraždu, a cosi úporně hledá. Snadno vytušíme režisérovu snahu prezentovat staroegyptského ducha, jenž se bez obtíží pohybuje i v elektrickém vedení, a neomezit jej jednorozměrnou stylizací do krvelačné stvůry. Jenže nakládání s tímto zamýšleným posunem není zdaleka jednoznačné. Na jedné straně pozorujeme věrnost pravidlům hororového žánru (se vší jejich primitivitou, která leckde prosvítá až neúnosně - stačí si všimnout kresby nadutého ředitele, ale též nechápavého dívčina přítele), na druhé straně jsou pokusy vymanit se z nich málo přesvědčivé. Domnívám se, že selhává už scénář, jehož konstrukční nedostatky byly režijním ztvárněním ještě umocněny. Režisér totiž rezignoval na jakýkoli humor, kterým by vyprávění odlehčil, nemluvě o případně úvahové rovině, koketující se záhrobní mystikou. Vznikla jen běžná hororová historka s prolétávajícím duchem, případně s tajemnou bytostí v černém plášti a s maskou na obličeji. Vůbec nechápu, proč takový trapný film byl zakoupen pro česká kina.