Jak dobře víme, všechno je relativní. Pro řadu sekcí buddhistického vyznání začal nový rok - rok koně - už v prosinci. Ovšem pro většinu vyznavačů orientálního kalendáře, kteří se přidržují názoru, že správný nástup nového období se má shodovat s koncem zimy, je nový rok vždycky spojen až s klepáním jara na dveře severní polokoule. Pokud s tím souhlasíte, tak i pro vás rok koně teprve přijde v únoru. Pro Číňany s jejich komplikovaným zodiakovým kalendářem to bude už nový rok 4700. Nejsem pověrčivý. Proto se mi poetika orientálního letopočtu líbí jen pro svou báchorečnou fantazii, s jakou využívá staré tradice k povzbuzování vlídnějších rysů lidské povahy. Rok koně totiž vždy slibuje dobu, kdy si lidé mají navzájem více vycházet vstříc a mají žít lépe díky vytrvalosti a pracovitosti. To jsou přece ty hlavní vlastnosti dobrých komoňů, ořů a klisen.

Málokdo si připomene, že o vynález kalendáře se nejvíc zasloužili prapůvodní spekulanti a především hamižní věřitelé. Mnohé naučné slovníky, i náš Ottův, o tom uvádějí, že za starých dob nazývali Římané kalendářem knihu, do níž bývala zapisována jména dlužníků a věřitelů, výše částky vypůjčených peněz a též dokdy má být dluh zaplacen, pročež byl vytvářen seznam dnů, uspořádaných do týdnů i delších období, přičemž se tu zároveň poznamenávaly svátky a jiné rozličné památné dny... Nepochybně to tak bylo. Kalendář je tu tedy od pradávna především jako jízdní řád (a neřád) ekonomického pohybu. Ovšem postupem doby se lidská činnost vylila z břehů prvotního účetnictví do spousty nových rozměrů. A kalendáře proto dostaly i podobu obrazů o mnoha dimenzích. Různá očekávání příštích událostí lze proto i přirovnat k mnoha Taxisovým příkopům, které je nutné zdolávat.

Evropa, která se pozorně (až závistivě) srovnává s ekonomickými giganty světa (hlavně s USA, Japonskem a Čínou), bude v roce koně dál pokračovat v nesnadných a komplikovaných jednáních o tom, jak má vypadat Evropská unie zítřka. Proces sjednocování začíná vykazovat řadu záludných rysů. Česká republika to pociťuje především v pokračujících hysterických výpadech Rakouska proti Temelínu. Už málokdo pochybuje, že Vídni naprosto nejde o strach z atomu. Rakousko je v EU druhým největším vývozcem elektřiny, hned po Francii, která svou energetiku vybudovala z 80 procent na elektřině z jádra. A český atom je prostě nenáviděným konkurentem. Vídeň si dobře pamatuje ještě z poměrů starého mocnářství, jak velká byla hospodářská síla českých zemí. Dnes rakouský přístup k nám vychází z úvahy, že je možné nás nutit k nepoměrným ústupkům ještě před vstupem do unie. Pak už nebude žádná velká naděje na uplatnění jakéhokoliv diktátu či nátlaku vůči nám. Nejlépe se to projevilo, když komisař Verheugen při bruselském jednání zcela jednoznačně řekl, že jde o dohody jen mezi Prahou a Vídní, které pro jiné v EU už nejsou směrodatné. Pokud to tak je, pak musíme vědět, že na jih od nás existuje soused, který si nepřeje mít s námi korektní vztahy, a měli bychom být v patřičném střehu proti stále novým provokacím. A taky bychom měli zásadně hledět na celkovou politiku Evropské unie podle toho, bude-li EU kterémukoliv svému členu nekriticky tolerovat čechofobní zahraniční politiku. Tento měsíc převzalo předsednictví EU Španělsko. To za půl roku předá opratě dalšího řízení EU Dánsku. Madrid i Kodaň slibují naší republice podporu ve snaze stát se důstojnými členy vznikajícího kontinentálního klubu. Zůstává však stále ještě velmi nedostatečně zodpovězená otázka, jakou konečnou podobu má EU mít. Evropský vývoj mj. není jen náš kontinentální problém. Nevymkne se ze světových souvislostí. Poté, co se členem Světové obchodní organizace (WTO) stala Čína i s Tchaj-wanem a co na dveře tohoto planetárního spolku stále naléhavěji buší Rusko, musíme hlouběji domyslet strukturu a z ní vyplývající pravomoci členů EU. Pan J. S. z Budějovic mi v dlouhém dopise vylíčil svou nedávnou návštěvu v rakouském Celovci a píše o svých dojmech, že si tamní zuřivý Haider představuje naše členství v EU "asi jako ustájení českého osla v evropském chlévě, s rakouským chomoutem na krku". Haider si může představovat,co chce. Ale nemá šanci, že by se mu právě zmíněná představa mohla splnit. Evropa ani my podle jeho píšťalky tancovat nebudeme.

Asi nejzajímavějším vývojovým krokem pro náš světadíl se stává přechod na euro - na kontinentální antidolar - jak to kdosi označil. Je to nástroj, jehož uplatnění jistě mnohé napoví o dalších perspektivách evropské ekonomiky, ale skutečná průbojnost nové měny bude vázána především na dobře propracovaná právní pravidla, pouze když evropské normy už budou projektovány s ohledem na vývojové trendy WTO. Jinak to bude zrcadlit jen sobectví jednotlivých silných evropských zájmových skupin na úkor svých nejbližších sousedů.

Koncem roku (v listopadu, pokud nedojde k nečekané změně) se bude veškerá světová pozornost upírat ku Praze. Nejvyšší státní představitelé zemí NATO tu budou jednat o dalším vývoji vojensky nejsilnější demokratické aliance na této planetě. Samozřejmě že v Praze půjde už jen o závěrečný akord dohod, podrobně promýšlených a dojednávaných po celý rok koně. Jejich podoba bude záviset na celosvětovém vývoji, na úspěchu války s teroristickými organizacemi. Dále - na úmluvě s Ruskem, které za války s Talibánem a binládinovci vyšlo hodně vstříc Spojeným státům a velice chce být bráno jako spojenec. Těžko lze už nyní odhadnout, kdo se stane dalším členem NATO. Osobně bych nejvíc vsázel na Slovinsko, které nemělo být opominuto už v době, kdy se členem Severoatlantického paktu stávala Česká republika. Stačí pohled na mapu, aby bylo zřejmé proč. Maďarsko by při členství Slovinska bylo teritoriálně bezprostředně spojeno s ostatními členy, zatímco dosud je svým způsobem izolováno, což může být v řadě nečekaných situací nemilá a nákladná logistická slabina. Není žádný důvod, aby to pražský summit NATO konečně nepřekonal.

Letošní rok koně chystá taky pro mnohé vlády světa těžké Taxisy v podobě voleb. Čeká to na Kostariku (v únoru), Ukrajinu, Čad, Jamajku, Bahamy a Uttar Pradéš (v březnu), Maďarsko (v dubnu), Nizozemí (v květnu), Alžírsko, Papuánskou Novou Guineu, Bolívii a Českou republiku (v červnu), Slovensko, Německo, Švédsko (v září), Brazílii, Ekvádor a Pákistán (v říjnu). V USA se bude volit Sněmovna reprezentantů, třetina senátorů a 36 státních guvernérů v listopadu. V celém světě se během tohoto roku budou ještě volit prezidenti, např. v Zimbabwe, Francii, Kolumbii, Bolívii, Brazílii, Slovinsku či v Jižní Koreji. Osobně budu nejvíc zvědav v březnu na výsledek švýcarského referenda. Občané této alpské země se totiž budou rozhodovat, zda se stanou 190. členským státem OSN. Zatím byli Švýcaři dobrou hostitelskou zemí pro mnoho mezinárodních organizací, včetně OSN, ale už po staletí se na ostatní svět dívají spíš jako na divadlo, které se jich tolik netýká. Možná že nyní i oni přeskočí svůj Taxis - do světa.