Naposledy jsem Kosovskou Mitrovici navštívil před rokem a musím říci, že se toho v tomto etnicky rozděleném městě opravdu hodně změnilo. V severní, srbské části stojí na křižovatkách stále ještě obrněné transportéry, oproti minulosti tu však panuje čilý obchodní ruch. Přibyl bezpočet stánků s občerstvením i rozličným zbožím. Můj "starý známý" prodavač hamburgerů i taxikář v jedné osobě, Žarko Lekič, který ještě v listopadu roku 2000 nabízel své produkty v malém karavanu získaném kdysi od rodičů, má už vlastní zaměstnance a teplé opečené maso v housce podává v moderním, načerveno natřeném stánku. Kosovští Srbové přistoupili i na německou marku, kterou Albánci v provincii zavedli krátce po ukončení bombardování Jugoslávie. Ceny mají sice uvedeny jen v dinárech, ovšem s placením v markách nemáte problémy, jak tomu bylo ještě před 12 měsíci. Zcela jiný, nový je i most přes řeku Ibar, který i nadále odděluje Srby od Albánců. Jeho modernistická konstrukce s ocelovými oblouky po obou stranách jako by vůbec nezapadala do stále ještě rozbitého a odpadky zaneřáděného města. Jeho původní podobu tak připomínají jen pohledy, znázorňující dramatické střety příslušníků obou etnik s vojáky KFOR právě na tomto mostě. Koupit je můžete u Srbů. Za 50 feniků. Dnes už ale jednotky KFOR fotit nelze. Po tragickém útoku na Spojené státy je snímání vojenských objektů zakázáno.

Stejně jako srbská se změnila i albánská strana Mitrovice. Kdysi vyhlášený bar Amerika, kde jste potkávali, jak jinak, hlavně americké policisty a z reproduktorů se linul Louis Armstrong a jeho "What a wonderful world", je dnes ošuntělý a váš hlas zaniká v decibelech neidentifikovatelné pop-music. Naštěstí obsluha je stále kvalitní. Známé trhy s cigaretami a pašovaným zbožím kolem místní mešity nefungují. Jsou zavřeny. A na hlavní třídě se už neprodávají kradená auta. Tím, že všechna dostala kosovskou poznávací značku, se vlastně legalizovala. Je ovšem pravda, že v Evropě už o ně nikdo nemá zájem. Pojistky byly původním majitelům vyplaceny a ti si rádi koupili vozy nové. Navíc ty z Kosova se vlastně mimo hranice provincie nikam nedostanou. Snad jen do Albánie. Prostě samé změny! Co však i nyní, více než dva a půl roku od konce války zůstává stejné, je situace malé srbské enklávy uprostřed albánské části Mitrovice. Celou tu dobu žijí u kostela sv. Sávy za ostnatými dráty. 24 hodin denně je hlídají vojáci KFOR, kolem dokola těžká vojenská technika. Je jich už jen 16, o polovičku méně než před rokem. Mezi nimi je hlavně několik kněží a jejich rodinných příslušníků. Dcera jednoho z nich, Sněžena, je rozhodnuta tu zůstat navždy. Žil tu její děda i otec, je prý nutné dodržet tradici, vysvětluje. Kdyby ale měla děti, váhala by. Mezinárodní společenství je podle jejích slov podvedlo a jediné, co jim dalo, jsou ocelové dráty před okny. I proto se, jak říká, nezúčastnili parlamentních voleb: "Kdybych hlasovala, vypadala bych, že nejsem normální. Za dva a půl roku jsme od OSN v Kosovu nezaznamenali žádnou známku dobré vůle. Vůbec je nezajímáme."

V současnosti jsou pod dozorem řeckých vojáků. Ti je každý den v eskortě vezou do srbské části. Některé do zaměstnání, jiné na nákupy. A samozřejmě i zpět. A podobné je to i se srbskými politiky z Mitrovice. Pokud chtějí jet třeba do Prištiny, doprovází jejich auto obrněné transportéry. Jejich předák, Oliver Ivanovič, však přesto doufá ve zlepšení: "Máme šanci ve spolupráci s mezinárodním společenstvím tady přežít a dokončit akce nutné k návratu srbských uprchlíků z Černé Hory a také ze Srbska."