Poměrně prestižní pozici měl v meziválečném Československu v oblasti operního a operetního repertoáru pražský Neues deutsches Theater. Zmiňme stručně historii této scény, navazující repertoárově na Königliches deutsches Landestheater, otevřený na jaře roku 1783 na pražském Ovocném trhu (dnešní budova Stavovského divadla).

Klasicistní budovu Nového německého divadla s neorenesančním průčelím a empirovým interiérem postavila v letech 1886-1887 vídeňská firma Fellner & Helmer ve spolupráci s význačným rakouským architektem K. Hasenauerem (stavitelem přední vídeňské divadelní scény Burgtheater). Provoz divadla zahájilo 5. ledna 1888 slavnostní představení opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Za dirigentským pultem divadelního orchestru se v následujících padesáti letech vystřídala celá plejáda význačných umělců (Gustav Mahler, Franz Schalk, Erich Kleiber či Alexander Zemlinsky) a mezi stálé členy operního souboru patřily takové hvězdy jako Margarethe Siems, Gertrude Förstel, Leo Slezak či Alfred Piccaver. Mezi stovkami jmen význačných světových operních umělců, kteří na této scéně vystupovali pohostinsky, nechybí ani hvězdy z největších - Enrico Caruso, Francesco d´Andrade, Alessandro Bonci, Luisa Tetrazzini...

K budově divadla původně patřila i zahrada s restaurací, tento pozemek ale bylo vedení divadla během jedné z jeho finančních krizí nuceno po roce 1930 odprodat (vyrostla zde v roce 1935 novostavba burzy cenných papírů). Zadní trakt divadla sousedil s kolejištěm nádraží Františka Josefa I. (později Wilsonova), a divadelní představení proto často provázelo pískání parních lokomotiv, které působilo značně rušivě při operních představeních, zvláště při nástupech sólových partů.

V letech 1939-1945 neúčinkoval na této scéně žádný stálý divadelní soubor, pouze se zde občas pořádala různá pohostinská vystoupení a politická shromáždění organizovaná okupačnímu úřady. V roce 1945 bylo divadlo přejmenováno nejprve na Divadlo 5. května, v roce 1946 dostalo název Velká opera 5. května. Od srpna 1948 fungovalo jako součást Národního divadla v Praze - nejprve pod názvem Divadlo 5. května, od konce roku 1949 pak pod názvem Smetanovo divadlo. Od 1. dubna 1992 má název Státní opera v Praze.

Tolik tedy stručná historie Nového německého divadla v Praze. I když v meziválečném období provozovala tato scéna především operní a operetní repertoár (činohru již méně), nastudovala ve dvacátých letech i první společné dílo Kurta Weilla a Bertolta Brechta, kterým byla avantgardní zpěvohra Vzestup a pád města Mahagonny. V roce 1928 - jen několik málo měsíců po berlínské premiéře - došlo v tomto divadle k vůbec prvnímu zahraničnímu uvedení dalšího společného díla těchto dvou autorů, slavné Žebrácké opery.

Mezi členy tohoto divadla patřilo i několik německých umělců, kteří nahrávali na gramodesky vedle operních nebo operetních snímků i populární písničky za doprovodu dobových tanečních souborů. Gramofonová firma HMV dokonce v Praze natočila v polovině dvacátých let několik snímků německého tanečního orchestru s názvem Jazz-Band Thoennessen, s nímž zpíval přední člen operetní scény Nového německého divadla Georg Kober. (Řadu dalších šlágrů natočil tento tenorista pro značku HMV ještě za doprovodu klavíru a také s orchestrem Dola Daubera.) Kromě melodií z německých revuí (známého foxtrotu Leo Falla Kde máš vlasy, Véno nebo shimmy Ralpha Benatzkého Pro tebe) natočil zmíněný orchestr na gramodesky i písničku Karla Hašlera Andulička (pod názvem Die Lulu vom Ballet) a foxtrot Trojka, který na motivy ruské lidové melodie složil Miloš Smatek.

Dalším členem operetní scény Nového německého divadla v Praze byl tenorista Max Schipper. Ten v roce 1931 natočil pro firmu Ultraphon v německé verzi foxtrot Rudy Jurista vychvalující nedostižné vlastnosti kdysi velice rozšířeného margarínu Sana, přičemž německý text tohoto reklamního popěvku byl přesnou obdobou českého - včetně úvodní mluvené rýmovačky (českou verzi nazpíval na druhou stranu téže gramodesky tenorista pražského Národního divadla Karel Hruška).

Jako další umělkyně z okruhu členů Nového německého divadla natočila několik gramodesek s nahrávkami německých populárních šlágrů počátkem třicátých let ještě sopranistka Else Lord-Meissner, a to výlučně za doprovodu tanečního orchestru R. A. Dvorského. Tyto gramodesky byly natáčeny jak v Praze, tak v několika případech i v Berlíně.

Na závěr bychom měli zmínit ještě jednu nahrávku, která se svou povahou značně liší od všech gramofonových snímků (ať už šlo o vážnou hudbu, či populár), jaké kdy pořídili umělci z okruhu Nového německého divadla. V roce 1933 vydala gramofonová firma HMV (na desce obj. č. AM 4226) dvě různé nahrávky československé státní hymny: na jedné straně zaznívá v podání Orchestru 28. pěšího pluku Tyrš a Fügner (jeho kapelníkem byl štábní kapitán J. Pešta), zatímco druhá strana této gramodesky obsahuje - pod názvem Tschechoslowakische Staatshymne - mužským pěveckým kvartetem Nového německého divadla ve složení B. Baumann, H. Klinger, W. Willander a V. Langer za doprovodu klavíru nazpívané písně Kde domov můj (Böhmen ist mein Heimatland) a Nad Tatrou se blýská (Hoch der Tatra). Autory německého textu byli W. K. Ernst a Otto Willner.

V této souvislosti bychom mohli ještě uvést skutečnost, že československý stát v meziválečném období poskytoval Novému německému divadlu roční subvenci ve výši 2 milionů korun. Za to se zde dvakrát týdně mohla hrát česká představení - návštěvníci této scény tak měli možnost zhlédnout mimo jiné řadu oper Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka či Leoše Janáčka.

GABRIEL GÖSSEL