V textech ve sborníku si můžeme vyhledat i vzpomínku na první setkání s poezií, s literaturou a divadlem: Celé dětství jsem necestoval dál než pár desítek kilometrů ze Slovácka k prarodičům na Hanou a dnes si uvědomuji, že mi to nevadilo. Nedokázal bych se ale obejít bez knížek, divadla a kina, které u nás v Napajedlích hrálo jedenkrát týdně. Na gymnáziu, kde jsem takřka posedle hrával se spolužáky divadlo, neumělé, ale opojné, jsem chtěl jít studovat divadelní dramaturgii, ale bylo to v polovině padesátých let a známí mě přesvědčili, že pro tuto profesi není nejvhodnější doba. Studoval jsem tedy anglistiku a hispanistiku na brněnské Filozofické fakultě. Tyto obory znamenaly částečný a hlavně pravidelný kontakt s kulturami, které tenkrát byly těžko dostupné. Především s jejich básnickou a dramatickou literaturou. Tehdy jsem začal psát básně, krátké prózy, recenze, a zároveň překládat.

V roce 1966 vydal Antonín Přidal dvě sbírky veršů: Neznámí ve městě a Smrt na ostrově. V roce 1992 k nim přibyla básnická kniha Sbohem, ale čemu, v níž byly texty doprovázeny kresbami básníkova přítele Bohumíra Matala. Autorské čtení z této knihy posluchači stanice ČRo 3 - Vltava slyšeli. Nyní mohou vyslechnout i sedm básní z rukopisu, které nezapřou, že jejich autor je dramatikem - avšak mezi dramatiky lyrikem s někdy možná jeho samotného tížícím a rozteskňujícím, zato však nezadržitelným sklonem k reflexi a sebereflexi. A ona mandle v titulu? - Toto mi bude chybět, napadlo ho. Ne slunce, / slunce ne, / budu jim závidět hořký měsíc. Ten!