Začátkem roku 2002 bylo nové album britského zpěváka Robbieho Williamse nejprodávanějším albem v Evropě. Není divu. Je totiž průsečíkem starého a nového, nabízí současnost i minulost popu. V čase vánočním ideální obchodní artikl: na své si přijdou staromilci i diskotéková mládež... S nadsázkou řečeno, album Swing When You´re Winning mohli pod stromečkem nalézt takřka všichni členové pomyslné mnohagenerační štědrovečerní rodinné sešlosti - od pubertální dcerky, jíž plakát miloučkého Robbieho zdobí pokojíček, po jejího dědečka, který vyrůstal na Ellingtonovi. A teď přijde překvapení. Ta deska je dobrá.

Williamse dlouho kritika nebrala vážně. Vzpomínka na (ne)dávné časy, v nichž býval součástí zpovykané teenagerské party Take That, však přebíjela jeho nezpochybnitelný talent i v myslích velké části nekriticky smýšlející posluchačské obce. A nepomohl ani odchod na sólovou dráhu a možnost svobodnějšího uměleckého vyjadřování - v paměti byly první sólové pokusy někdejších kolegů z Take That, např. Garyho Barlowa, za nímž se krátce po vydání samostatné desky snad i natrvalo zavřela černá showbyznysová voda. To Williams dopadl úplně jinak. Začal zdrsnělou předělávkou Freedom od George Michaela (s nímž začal být okamžitě srovnáván) a na svém debutovém albu chytře zkombinoval moderní prvky s odkazem hudby sedmdesátých a osmdesátých let. Jistěže nic pro fajnšmekra, ale v oblasti konzervativního středního proudu, kam Robbie odjakživa směřoval, to nebylo špatné.

Na svém posledním albu, názvem parafrázujícím titul předešlé desky Sing, When Youre Winning, se vydal Williams proti proudu času tentokrát opravdu radikálně. Patnáct přezpívaných swingových evergreenů (mj. Mack The Knife, Somethin´ Stupid s herečkou Nicole Kidmanovou, Things s Jane Horrocksovou, Have You Met Miss Jones?) dokládá interpretův vkus (a to nejen co se týče výběru), ale především jeho obdivuhodnou schopnost zazpívat vše. A to si v některých případech Williams vskutku dovolil hodně - možnost srovnání jeho a řady starších verzí téže skladby má dnes téměř každý, kdo vlastní přehrávač, ba dokonce jen gramofon. O to překvapivější je zjištění, že v případě možná poloviny zařazených kousků můžeme ocenit přinejmenším dokonalou stylizaci.

Klíčem k poslechu alba je však nahrávka skladby Ervina Drakea It Was A Very Good Year, v níž se Robbie "potkává" s přimíchaným hlasem Franka Sinatry. Těžko říci, kdo z nich je lepší.

MILAN ŠEFL