Nedávný přelom roku byl opravdu zimní. Kdo ví, zda nadílka sněhu nebyla na úkor Seveřanů: soudím tak podle slov svého přítele Tomáše Sniegoně, který přednáší na univerzitě v Lundu. Telefonoval z tamních končin a říkal, že kolem je jen lehký poprašek sněhu. Pak dodal, že na Islandu je ještě tepleji a že ve zprávách slyšel, že tam o Vánocích dokonce rostla mrkev!

To u nás rostla mrkev leda tak sněhulákům namísto nosu.

V Německu u jezera Funtensee bylo dokonce naměřeno 45,9 stupně Celsia pod nulou. Ale i ten samec, který byl v naší zemi, stačil ažaž. Žádný div, že při našich letošních teplotách (zimotách) mě nejednou napadalo, jak by se v takových podmínkách skvěle uplatnil štucl.

Jenže, kde je mu konec?

Leckdo mladší dnes ani neví, co to bylo. Nejsem si vůbec jistý, jestli by neznalcům štuclů pomohla určitá nápověda v podobě spisovnějšího výrazu rukávník.

Pro moji maminku byl štucl něčím zcela samozřejmým. Když vzpomínám na zimy ze svého dětství, mám je spojeny s bruslemi zvanými šlajfky, s lyžemi a právě s máminým štuclem. Byla to jednoduchá pomůcka proti zimě. Tvarově to bylo něco jako kremrole - ovšem namísto náplně se do ní zasouvaly zkřehlé ruce.

Tento ochranný obal na ruce, který dnes už prakticky vymizel, býval v 17. a v 18. století součástí nejen ženského, ale i mužského oblečení. Zmíněná móda k nám přišla z Itálie. Už na Hollarově obrazu z roku 1636 je pražská měšťanka zobrazena s takovým rukávníkem. Zpočátku býval štucl výsadou pouze vyšších vrstev. Ovšem za časů mé maminky tomu tak už nebylo: nepatřila k žádné vyšší vrstvě - a přece měla štucl neboli rukávník.

Je pravděpodobné, že se mýlím, když podobně jako mnozí jiní vzpomínám na zimy v dětství jako na čas, kdy byl po celou zimu sníh. V jednom se však nemýlím určitě: moje maminka si brávala na rodinné procházky v mrazivých dnech vždycky svůj rukávník. Vidím ho jako dnes: byl zavěšený na krku, pohupoval se tam. Maminka ho měla před sebou, jako mívají klokani svou kapsu na mláďata. Ta její "kapsa" byla kožešinová a vešly se jí tam obě ruce až za zápěstí. Někdy i v rukavicích, takže dlaně byly výsledně ve dvojitém futrálu a lebedily si.

Zvlášť zřetelně mám ten obraz v paměti ze dnů vánočních a novoročních. Tedy z času svátečního, kdy v ruce nenosila nákupní tašky, a měla tak ruce volné k zasunutí do štuclu. Kdo ví, možná nešlo jen o ochranu proti zimě, ale taky o vzácnou příležitost k tomu, aby si její ruce odpočinuly. To bývá u maminek okamžik nanejvýš zasloužený.

V současnosti už takový klasický rukávník není téměř k vidění. Jeho funkci mnohdy přebírají kapsy typu klokanka, kam ruce taky hluboce zajedou a taky se tam vyhřívají.

Když jsem na toto téma hovořil těsně před Štědrým dnem ve vysílání nedělního Dobrého jitra, nemohl jsem tušit, že záhy po vysílání se mi ozve pražská oděvní výtvarnice paní Svata Sophová z Prahy a přidá také svou osobní vzpomínku.

Obsah té vzpomínky mě opětně přesvědčil o tom, že i téma zdánlivě okrajové - jakým takový zimní rukávník je - může za jistých okolností vypovídat i o vážných skutečnostech, jak je tomu například právě ve vzpomínce uvedené posluchačky. Proto jsem se o obsahu jejího listu zmínil v rozhlasovém vysílání hned vzápětí - 28. prosince v pořadu Jak to vidí.

Pisatelka uvádí, že ona i její sestra měly rukávníky také. V této souvislosti vzpomíná i na válečné časy a na život v zemědělském kraji, kde byl její otec zvěrolékařem. V zimních měsících byly přísnými německými nařízeními omezovány porážky prasat, na které byli sedláci běžně zvyklí. Otec paní Sophové byl ze své funkce oprávněn vydat osvědčení, že zvíře bylo nuceně poraženo pro nedostatek krmiva nebo pro nemoc. A tak se mnoho až dvoumetrákových jedinců papírově měnilo v padesátikilová nedochůdčata.

Za tuto velkorysost tatínka zvěrolékaře byla rodina odměňována výslužkami. Paní Sophová vzpomíná: "Zvláště vhodné byly pruhy syrového hřbetního sádla, kterými jsme se sestrou vycpávaly své velké rukávníky. Na nádraží v Praze jsme kontrolami prošly zcela hladce a kromě jiného jsme pak za provezenou výslužku dostávaly i lístky na kulturu."

Zmíněný list končí slovy: "Když jsem po mnoha letech likvidovala onen už nepoužívaný rukávník, vzpomněla jsem si, jakým nám v těch těžkých časech býval pomocníkem."

Tolik paní Svata Sophová v dopisové odpovědi na mé vysílání v Dobrém jitru z neděle 23. prosince. Její dopis je datován dnem 24. prosince, což je datum, kdy se dopisy zrovna houfně nepíší - o to více mě oslovil, a doufám, že i nejednoho ze starších posluchačů.

Tedy ty, pro které slovo rukávník ještě není pojmem prázdným, ale naopak zaplněným, aspoň ve vzpomínkách. Ať už zaplněným rukama, nebo dokonce ještě nějakým přídavkem, jako u paní Sophové z Prahy. Když jsem se s ní spojil telefonicky, vyprávěla mi i o tom, že pamatuje z venkova také ještě zimní obouvání dřeváků, tedy něco, co já znám už jen z obrázků Josefa Lady.