V roce 1932 vyrobily české filmové ateliéry více než dvě desítky dlouhých hraných filmů. Nenáročné komedie, ve kterých zaznívaly - hlavně v podání předních českých herců - písničky oblíbených skladatelů populární hudby, mívaly u obecenstva úspěch zajištěný předem, a to bez ohledu na kvalitu vlastního filmu. Většina z filmových písniček se okamžitě stávala kořistí různých gramofonových firem, které se snažily uvádět jejich nahrávky na trh zároveň s ohlášeným datem premiéry toho kterého filmu. Někteří zpěváci populáru navíc stačili - pod různými pseudonymy - natočit pro různé gramofonové firmy i dvě nebo tři různé verze jedné filmové písničky. Zvláště pilní byli v tomto ohledu například Jára Pospíšil (= Jar. Veselý) nebo Jindra Láznička (= L. Jindra).

Koncem roku 1931 byla v ateliérech AB Vinohrady zfilmována divadelní fraška Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory. Premiéru v českých kinech měla 1. ledna roku 1932 a v hlavních rolích uviděli diváci Jindřicha Plachtu a Zdeňka Štěpánka. V dalších partech se objevila celá plejáda populárních herců - například Hugo Haas, Libuše Freslová, Zdeňka Baldová, Lída Baarová či František Kreuzmann. Bohužel ani toto kvalitní herecké obsazení (a účast výtvarníků Alexandra Hackenschieda a Antonína Zelenky či kameramana Jana Stallicha) nedokázalo překonat filmařskou nezkušenost režiséra a dramaturga Městských divadel pražských Josefa Kodíčka. Proto se také tento jeho druhý pokus o kariéru filmového režiséra (o něco dříve vytvořil stejně neúspěšnou filmovou verzi Čapkových Loupežníků) stal i jeho pokusem posledním.

Film byl přijat diváky i kritikou velice rozpačitě - pro příznivce české populární hudby je ale dnes zajímavý hlavně proto, že gramofonová firma Ultraphon z něho natočila na gramodesky tři písničky v provedení stejných herců, kteří je přednesli i z plátna. Filmový kasař Zdeněk Štěpánek nazpíval furiantskou a sebeoslavnou píseň Svět mám tak rád (...každý mne chválí a každý chce mne znát, já radostí jsem vůbec nemoh' spát. A nejkrásnější bylo, když volali sláva - to bych chtěl věčně poslouchat...), starý fiakrista Jindřich Plachta, kterého připravuje o živobytí rozvoj automobilismu, přednesl posmutnělou Píseň vyhynulého drožkáře (Bejvalo, bejvalo, a už není, když jsem se projížděl po dláždění - maminky vozil jsem do plesů, inteligenty a noblesu. Dnes už mi nikdo neuvěří, jaký jsme mívali pasažéři, protože máš dneska raritu, drožkáře potkat na ritu - teď už se nad náma šeří...), a na gramodeskách debutující Hugo Haas - vystupující ve filmu v roli bankéře - si ve své Písni o krisi postěžoval, že ...dneska se to špatně žije, v obchodě je mizerie. Prázdnou kasu mám, co víc mám povídati vám, v tom žádná radost nevězí, se obírat penězi - spousty úroků, narůstaj' rok od roku...

Všechny melodie pro tento film napsal Julius Kalaš, dvorní skladatel známého vokálního sboru Pěvecké sdružení Kocourkovských učitelů, debutující těmito písněmi v oblasti filmové hudby. Texty jeho melodie opatřil Karel Hrnčíř, druhý tenorista této vokální skupiny (se jmény obou těchto autorů se v souvislosti s filmem setkáme ještě mnohokrát). Kocourkovské učitele slyšíme zpívat i na zmíněných gramodeskách značky Ultraphon, kde orchestrální doprovod zajišťuje Emil Konček a Fred Fredoly Band. (Tento exoticky pojmenovaný jazzový soubor po sobě zanechal už jen velice málo dalších gramofonových nahrávek.)

Konkurenční firma Parlophon natočila z filmu Obrácení Ferdyše Pištory na gramodesky v podání Franty Hurycha, kabaretního komika a operetního tenoristy (tehdy člena Moravsko-slezského divadla v Moravské Ostravě), pouze dvě skladby: Svět mám tak rád a Píseň vyhynulého drožkáře, a to za doprovodu německého orchestru kapelníka Otto Dobrindta.

O dva týdny později, 15. ledna 1932, se konala slavnostní premiéra filmu režiséra Martina Friče Dobrý voják Švejk se Sašou Rašilovem v titulní roli. Stejné téma a pod stejným názvem zpracoval již v roce 1926 - pochopitelně ještě jako němý film - režisér Karel Lamač (do role Švejka tenkrát obsadil Karla Nolla). Není proto divu, že natáčení Fričovy zvukové verze provázely četné soudní spory stran vlastnictví autorských práv, které nakonec i zpozdily uvedení tohoto filmu do kin. Výmluvným titulkem "Jaroslav Hašek 5000 Kč - ostatní miliony" komentovaly jedny noviny skutečnost, že Haškovi dědici byli finančně víceméně odbyti.

Ve Fričově zpracování Haškovy knihy dostala značný prostor postava vrchního štábního lékaře MUDr. Katze (v podání Hugo Haase), kterou dřívější Lamačova verze úplně pominula. V dalších rolích se objevili mj. Eman Fiala, Antonie Nedošinská, Josef Rovenský, komik Emil Dlesk a v malé úloze zpívajícího hráče karet R. A. Dvorský. Čtyři písničky do Fričova Švejka složil osvědčený skladatel Jára Beneš, texty je opatřili Jarka Mottl, Václav Mírovský a Václav Špilar. Na gramodesky mnoha různých značek byl natočen především foxtrot Poslušně hlásím, už méně byl nahráván valčík Je ze sta jedna cesta (Jára Pospíšil pro firmu WUBA, František Hurych pro firmu Parlophon) a písničku Jen trochu jódu (ve filmu ji zpívá Hugo Haas) vydala v podání Jindry Lázničky na gramodeskách pouze firma Kristall. Poslední melodie z tohoto filmu - V Bavorsku žijí Bavoři - na gramodesky natočena nebyla.

Dnešní divák bohužel nemá možnost kvality této verze "Švejka" objektivně posoudit, neboť značná část původního negativu filmu se nezachovala. Režisér Martin Frič se sice v padesátých letech pokusil jednotlivé díly filmu pospojovat a chybějící děj nahradit vysvětlujícími mezititulky, ale ani tato verze dnes není běžnému divákovi dostupná.

O melodiích z dalších českých zvukových filmů, které měly premiéru na jaře roku 1932, si budeme povídat za dva měsíce, tedy opět přesně sedmdesát let po jejich vzniku.

GABRIEL GÖSSEL