Pracovala jste někdy pro ČRo od doby naší spolupráce na dokumentu Navždy mne bude víc - o vzniku inscenace v ND Romance pro křídlovku, kde jste tehdy hrála Terinu?
Od té doby jsem bohužel pro rozhlas nic nedělala.

Vaše vzpomínky na dětství působí vždy velmi tajuplně. Co se vám vybaví, když se řekne dětství?
Minulostí se zas tak moc nezaobírám. Moje dětství bylo krásné tím, že jsem ho prožila na venkovském statku v Myšlíně. Dětství jsou pro mě tepláky, příroda, zvířata, kulich a pouštění letadýlek s tátou na poli. Všude kolem pole, ale taky ruští vojáci. Byli jsme taková hodná chudá rodina jako z pohádky. A potom si vybavuju spoustu školních zážitků, ale to už jsme bydleli v Mělníku.

Přála jste si být herečkou už tehdy na statku v Myšlíně?
Chtěla jsem být zpěvačkou nebo pracovat ve službách - něco jako prodavačka, kadeřnice. Přála jsem si mít několika atrový dům, který bych řídila, a tam by byly obchody, kadeřnictví, manikúra, pedikúra, kosmetika. A já bych všemu šéfovala. To byl docela výrazný sen. Jinak jsem sice chodila do dramatického kroužku, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se mohla stát herečkou, přestože mě to bavilo. A když jsem si v osmé třídě vybírala školu, tak jsem původně chtěla jít studovat módní návrhářství nebo gymnázium. Žádné výrazné plány jsem neměla.

Jak jste prožívala přechod z malého města do Prahy?
Vlastně jsem byla dost vystresovaná, protože jsem musela každý den dojíždět. Měli jsme školu často od osmi do šesti do večera a mezi tím vznikaly dvouhodinové prostoje. A ty sváděly k tomu, aby se člověk flákal a nechodil do školy a dělal úplně jiné věci, než by dělat měl. Byla to taková past. Ze začátku jsem Prahu neměla ráda. Asi jsem se jí trochu bála. Ale od sedmnácti jsem tady začala bydlet v různých příšerných brlozích a bylo to lepší. Už jsem v Praze zůstala a nechci se vracet.

Přináší vám větší vnitřní uspokojení role zpěvačky, nebo herečky?
Teď jsem bohužel dlouho neměla koncert, takže momentálně nevím. Na koncertě je to trošku jiný pocit. Tam jsem sama za sebe a představuju něco, čeho jsem součástí. Tam mě režíruje maximálně můj spoluhráč. Asi mívám větší trému. V divadle se můžu jakoby víc schovat za postavu, režiséra, kostým, scénu. A v Národním divadle trochu i za ten prostor. Na velkém jevišti zkrátka diváci nemohou vidět všechno. Některé detaily, se kterými se dá pracovat v malém divadle, v Národním prostě nefungují. Navíc pozornost diváků není koncentrovaná pouze na jednoho herce, pokud nejde o monodrama.

A relaxaci nebo uvolnění vám vystupování před lidmi nepřináší?
Takový trans jsem zažila v divadle několikrát, ale už je to dávno. Na začátku koncertu mívám trému, která zpravidla po chvíli opadne. Tam si můžu víc hrát a mám větší kontakt s publikem. Publiku se vždycky přizpůsobím. V tom je koncertování nepolapitelné.

Jak často zkoušíte se skupinou Ecstasy Of Saint Theresa?
Různě. Teď třeba pracujeme na desce, takže co nejvíce. Někdy je náročné skloubit vše s divadelními zkouškami a představeními. Pak třeba přijde prodleva, kdy nezkoušíme půl roku a začneme intenzivně až před koncertem.

Vraťme se zpět k divadlu. Která role z repertoáru Národního divadla je vám nejbližší?
V každé roli si najdu něco, v čem s ní souzním. Dám jí zkrátka něco ze sebe. Momentálně mám nejraději Haničku z Jiráskovy Lucerny. Líbí se mi písničky, které tam zpívám. Navíc někdy ráda hraju postavy, které nejsou hlavní, ale jen dotvářejí děj hry. I jako divák si často vyhlídnu nějakou důležitou vedlejší postavu a potom ji s napětím sleduji. A mimo to obdivuji práci režiséra Vladimíra Morávka. Jen mě mrzí, že pro činohru ND nepracoval už dříve.

Věříte na víly a hejkaly, kteří se objevují v Morávkově Lucerně?
Mám z nich docela strach. Tím pádem asi věřím. Jsem dost strašpytel. Nejvíc věřím na energie. Ale konkrétně toho Hejkala z Lucerny se bojím, i když ho v té masce potkávám jen v zákulisí. Tyhle věci mě zajímají, ale jen do určité míry, a rozhodně je nechci poznat. Chápu, že existují duchové, ufoni a život na Marsu, ale potkat bych se s nimi nechtěla.

Je vám bližší snová divadelní poetika,nebo realistické hry?
Jsem hodně otevřená a přístupná novým směrům. A dokážu ocenit snahu. Když se mi představení líbí, tak je mi úplně jedno, jestli je avantgardní, nebo klasické. V Národním divadle jsem hrála hodně realistických rolí a teď bych si zase zahrála něco zcela jiného. Aby měla fantazie větší prostor. Když můžu sama pro sebe hledat nové významy, je pro mě inscenace hlubší. Moc se mi líbí Morávkovo pojetí Haničky v Lucerně. Chápe ji trošku jako vílu. Vždyť by to mohla být holka z vesnice, která by měla ty bílé šaty špinavé! Líbí se mi, že jde o obrazy, ze kterých si každý může odnést, co tam sám objeví.

Máte mezi kolegy v Národním divadle nějaké vzory, od kterých se učíte?
Než jsem nastoupila, tak jsem kolegy znala spíš z filmu. Obdivovala jsem třeba staré filmy s paní Janžurovou. Když jsem ji potom viděla na jevišti, obdivovala jsem ji ještě víc. Má svůj styl, dokáže rychle reagovat a udržet kontakt s divákem. Další taková je paní Chramostová. Viděla jsem v Kolowratu filmy z Bytového divadla a jen jsem zírala a říkala si, že tohle bych v životě nedokázala. Byl to pro mě obrovský zážitek, a je to zážitek pokaždé, když ji vidím na jevišti. Samozřejmě že si víc všímám hereček, protože muži hrají trošku jinak. Paní Preissová mě učila na konzervatoři a mám ji moc ráda. Hodně nám toho dala do života a mrzí mě, že jsem s ní hrála jen v jedné inscenaci a skoro jsme se na jevišti nepotkaly.

Potěšilo vás, že bude ve stejném divadle hostovat vaše velká kamarádka Linda Rybová?
Ano. Ale mrzí mě, že spolu nebudeme hrát. To bych si přála.

Kde myslíte, že budete za deset let?
Žiju ze dne na den. Je výborné, že máme fermany na několik měsíců dopředu a podle nich si můžu všechno naplánovat, třeba i jinou práci. Toto mi například Linda hrozně závidí. Ale kde budu za deset let, to opravdu nevím. V souvislosti s událostmi, které se dějou ve světě, jsem už byla připravená i na to, že svrhnou atomovou bombu a všichni umřeme. A pak jsem zjistila, že život jde nějak dál, i když ta hrozba tady pořád je. Nedělám si žádné iluze o budoucnosti. Moc nevěřím, že jednou bude líp. Jsem životní optimista se sklony k pesimismu. Pořád se snažím. Nemá smysl se v tom pesimismu utápět. Ale už mi nestačí, že záchranáři vyprostili z ropy pět set tučňáků.

A děti neplánujete?
Myslím, že je těžké přivést děti do tohoto světa a nést za ně zodpovědnost.

Z čeho čerpáte pozitivní energii a sílu?
Asi z malinkých věcí. Že se ráno probudím a všimnu si, že mé kytce roste nový list, že se někomu něco povedlo, že svítí sluníčko. Teď si určitě každý řekne, že to jsou fráze. Mám pořád malé cíle, k nimž se snažím dojít, a než k nim dojdu, už si vytvořím nové. Člověk by asi neměl věřit ideálům, ale já nejsem dost silná, tak jim věřím. Taky mě těší, když překonám sama sebe. Ale nemaluju si, že budu skvělá herečka nebo úžasná zpěvačka a budu žít šťastný život s úžasným manželem a úžasnými dětmi.

Působíte navenek zranitelně, jste taková doopravdy?
Asi je to tím, že pořád vypadám na dvanáct. Dřív se mi stávalo, že se mě v devatenácti ptali, jestli chci poloviční jízdenku do metra. Zažila jsem některé kruté věci a tím, že jsem je zvládla, tak asi docela silná jsem. Ale jsem totální zmatenec, který spoustu věcí nechápe, zázračně proplouvá životem a přitom jej v podvědomí řídí. Jednou jsem řekla, že sebe vidím jako ledovou kru, která ale skrývá horké jádro.

Co je pro vás nejdůležitější, bez čeho byste nemohla žít?
Láska. Mít někoho ráda, starat se o něj. Být hodná, poctivá, nelhat. Nikomu neškodit, nebýt zlá. Práce je až na druhém místě. Ale je taky důležitá, protože se v ní člověk realizuje.

KATEŘINA ONDROUŠKOVÁ