Skladatel, zpěvák a pianista Filip Topol se po svém druhém narození (či operaci slinivky břišní - jak je libo) proměnil z démonické a poněkud roztěkané osobnosti ve vnitřně zklidnělého chlapíka, který ví, co chce. O tom, že jeho hudba neztratila expresivitu a jeho texty naléhavost, se mohli přesvědčit posluchači nesmírně silné sólové nahrávky Střepy, kde Topol rekapituloval své dny na hranici života a smrti, i téměř souběžně vydaného alba Myši v poli a jiné příběhy, kterým se po několika letech opět přihlásila o slovo již legendární kapela Psí vojáci. Po dvou letech její šéf opět naděloval - koncem minulého roku mu vyšla další dvě cédéčka.

Album U sousedů vyje pes je novým studiovým počinem Psích vojáků a nepřináší nic, co bychom už na některé z položek jejich diskografie neslyšeli. To je plus pro ty věrné, kteří od svých oblíbenců nic převratného nechtějí - s výjimkou nových písniček. Takoví posluchači budou s deskou určitě spokojeni, Topolovy nové skladby navíc kráčejí v duchu těch mnohokrát slyšených: výbušná Ty taky je pro kapelu charakteristická a stvrzuje její punkový naturel, desetiminutová Malá Smuteční hudba zase navazuje na Topolovy romantické pokusy o klasickou hudbu na předchozím albu. Klíčovou písní je však úvodní Znaj se sví známí, mrazivý mikropříběh o banálním setkání dvou životem uondaných přátel v oslizlé kavárně a jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Topol napsal.

Jestliže je novinka Psích vojáků nijak překvapivým, třebaže stále velmi nadprůměrným albem, disk, dokumentující Topolovu spolupráci s orchestrem Agon, je výjimečným, byť ne vždy zcela přesvědčivým dílem. Topol je tu pouze interpretem vlastních textů, vše ostatní (především aranže Topolových skladeb) zůstalo v moci Petra Kofroně, dirigenta kontroverzního orchestru Agon, zaměřeného na interpretaci děl významných soudobých skladatelů, jako jsou Pärt, Cage, Reich či Glass. Z repertoáru Psích vojáků si Kofroň vybral jedenáct písniček a v pražském Divadle Archa je podrobil zatěžkávací zkoušce. Ke cti mu slouží, že jeho coververze nejsou pouhým přesazením originálu do jiného zvukového kontextu a už vůbec nekráčejí s módou ucouraných rockových ploužáků v orchestrálním provedení. Kofroň se však v některých případech Topolovu rukopisu vzdálil až přespříliš - zatímco Žiletky nebo Krasobruslař znějí v podání Agonu přinejmenším zajímavě, skladby Černý sedlo nebo Russian Mystic Pop op. IV. jsou podrobeny zvukovému teroru a takřka neidentifikovatelné. Což ovšem nic nemění na tom, že zvýšenou pozornost zasluhuje i tato nahrávka.

MILAN ŠEFL