V těchto dnech vrcholí masopust a ve středu 13. února začíná postní doba takzvanou Popeleční středou. Vím, že mnozí tato data a skutečnosti nevnímají, mnohým už nemají co říci. Nicméně jsem přesvědčen, že každému člověku prospěje úsilí, kterému jsme v církevním a náboženském prostředí zvyklí říkat půst. Jen mu musíme dobře rozumět!

Původ postu je velmi starý. Jeho doporučení nalézáme již 2000 let př. Kr. v kulturní oblasti Sumerů, potom Řeků a Římanů. Ve středověku se užívalo doporučení postu zvláště z učebnice Maimonida, jednoho z tvůrců Talmudu. Dnes to zní až kuriózně, že v době, kdy ještě nebyl znám původce syfilidy, půst byl doporučován i při léčbě této choroby. V 19. století lidoví léčitelé i lékaři, jako např. Kneip, Priessnitz aj. doporučovali kromě postních kúr také léčení přírodou, tj. světlem, vzduchem a vodou. S přírodovědecky odůvodněnou dietetikou se započalo v Padově, kde byla hledána souvislost mezi příjmem potravy, vody a tělesné váhy za pomoci definice kalorie od A. L. de Lavoisiera z doby Francouzské revoluce. Velkým kritikem učení o postu byl kdysi Petrarca. Ve své ostré kritice postu uvedl, že z dietetiky se stala tyranie lékařů, kteří si tak vytvářeli svůj vliv i na zdravé lidi.

Zastánci různých postních praktik vyzvedávali vždy očistný význam postu pro tělo. Půst znamená prostotu v jídle i změnu v druzích jídel, což příznivě působí na organismus. Např. rybí maso, které bylo dovolováno v postních dnech, neobsahuje purinové látky, jejichž štěpením vzniká kyselina močová. Je známo že její nadbytečné množství škodí organismu. Vynecháním masa teplokrevných zvířat si také odpočinou zažívací orgány od namáhavější práce. Dej si pauzu od masa - tak by se tedy dala přeložit latinská výzva "karne vale", která nám přešla do češtiny jako označení někdy téměř bezuzdného veselí před začátkem postní doby. Někteří odborníci dodávají, že čtyřicetidenní postní období před Velikonocemi odpovídá našim biorytmům. Náš organismus touží po odpočinku od zabijačkových pochoutek a všelijaká omezení přijímá ochotněji než třeba na podzim. Ovšem řekneme-li půst, odříkání, nesmí nám na mysl přijít pouze maso...

Bertolt Brecht ve svých Kalendářových příbězích vypravuje o jedné staré dámě, která se po celý život odříkala kvůli svému muži a dětem. Jedla vždy jen to, co zbylo, neznala žádnou spontánní radost - jen život pro druhé. V jejím domě nebyla radost. Panovala tam zasmušilá nálada, pošmourná atmosféra. Její děti neznaly radostnou, volnou hru. Nyní ve svých sedmdesáti letech, kdy je muž už mrtev a děti mají své vlastní rodiny, začíná objevovat kousek vlastního štěstí. Od svých dětí dostává malou podporu. Žije sama ve svém velkém domě, nikoho nepřijímá, ani žádné ze svých dětí. Nevaří, stravuje se v hostinci, navštěvuje kino, hraje karty, pije červené víno, jezdí na výlety... Skončila se svým životem pro druhé. Vždy se přizpůsobovala druhým. Teď se cítí šťastná, když už se neobětuje. Všichni jí říkají "nehodná stařenka" - tak také nazval Brecht svůj příběh. Nám zbývá otázka, kterou spisovatel neřeší: Byly ty její oběti skutečně obšťastňující pro druhé lidi? Bylo to její odříkání plodné? Uvědomme si jedno: v rodinách, ve společnosti musejí být obětující se duše, prostě ti, kteří jsou schopni přinášet oběti. Ale obětující se nemůže být sám obětí, která ztratí své vlastní JÁ. Přinášet pravé oběti může jen šťastný člověk.

Kdo se postí, něco si odříká, je buď tlustý, nebo šetří, nebo je příliš zbožný. Takto zjednodušeně se dívají na půst lidé dnešní doby (zvláště sledují-li úspěšné postní neboli dietní snažení Haliny Pawlowské a jiných...). Smysl obětí, půstu spočívá podle této domněnky ve zřeknutí se radostí tohoto světa. Ve skutečnosti však bez postu nemůžeme správně vychutnat vůbec žádnou radost světa. Jen z těch věcí mohu mít radost, jen z těch věcí se mohu opravdově těšit, na nichž jsem nezávislý. Sklenička vína ve vhodnou dobu mezi přáteli udělá radost. Kdo však už bez alkoholu nedokáže žít, ten musí pít, i když z toho nemá vlastně radost. Už není pánem sama sebe, nýbrž otrokem své pijácké vášně. Toto platí o všem, co člověk dělá nebo užívá. Kdo přijde z práce domů, zapne svou televizi a vypne ji teprve, až jde spát, kdo ji má tedy jako nezbytnou kulisu svého domácího prostředí, tomu ani ten nejlepší televizní pořad neudělá opravdovou radost. Naopak, takový člověk je nevýslovně bezmocný a nešťastný, když televize jednoho dne přestane hrát. A tak bychom mohli pokračovat.

V druhé části bible - Novém zákonu - najdeme tuto větu apoštola Pavla: Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nesmím nechat spoutat. Když se postíme, činíme se nezávislými na věcech tohoto světa. Nečiníme tak proto, že těmito věcmi pohrdáme, nýbrž právě proto, abychom si udrželi nezkalenou radost z jejich užívání. Kdybychom v klidu uvážili, kolik věcí nám už nedělá radost, pak zpozorujeme, jak dobře by nám udělalo cvičit se v opravdovém postu.

Jestliže od pradávna křesťané před Velikonocemi prožívali poctivě a opravdově období postu, byla v tom tedy veliká dávka pravé životní moudrosti. V postní době jde o to, abychom si plně uvědomili, co nám skutečně přináší radost a svobodu: není to tedy možnost za každou cenu všechno užívat, nýbrž právě nezávislost na věcech, které mohu, ale také nemusím mít.

Víte, jak černošští domorodci chytají opice? Velmi důvtipně. Ke stromu přivážou kožený pytlík s rýží. Je to oblíbené jídlo opic. Otvor pytlíku je tak úzký, že jím projde jen otevřená dlaň opice. Když opice ucítí, že je v pytlíku rýže, nabere do dlaně co nejvíce. Ale následuje zrada: sevřená dlaň s rýží neprojde úzkým otvorem! V té chvíli se objevuje doposud skrytý domorodec. Opice piští, skáče, snaží se osvobodit, ale marně. A přece by stačilo jedno: otevřít dlaň a pustit rýži. Otevřená dlaň by snadno prošla otvorem. A v tom je právě háček: opice se nechce rozloučit s kořistí, a proto je chycena, čeká ji nesvoboda. Možná to je jedna z hlavních příčin našich životních trampot: držíme se křečovitě něčeho, bez čeho zdánlivě nemůžeme být a žít. A toto nás drží v pasti. Začínáme naříkat, stěžovat si, proklínat. A přitom by stačilo jediné: něco pustit! Ale tohle my nejsme mnohokrát schopni udělat. (Že by tedy skutečně pocházel člověk z opice?)

Stojí tedy za to v těchto dnech něco pustit, tedy postit. To vše pro větší a hlubší radost z věcí tohoto světa!