7
vychází 4. 2. 2002

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 12.05, repríza ve 22.00

Afghánské ženy

Doposud nesměly chodit ani samy po ulici. Po pádu talibánců je v Kábulu potkáte běžně, ale tváře mají stále přísně zahalené burkou neboli parandžou - neprůhledným hábitem s mřížkou pro oči. Zkoušela jsem si také na sebe onen kus látky navléknout, ale svět přede mnou se stal rázem rozmazaným. Kábul, město připomínající kulisy ke katastrofickému středověkému filmu, byl hned přívětivější. Špína a všudypřítomná chudoba působily malebněji, zpoza látkové mříže na mě dýchala romantika zašlých časů.

V 10. až 12. století Afghánistán vzkvétal. Tkaly se tady nejkrásnější koberce na světě, vyráběly se fantastické šperky, těžilo se zlato, rozvíjela se řemesla a dvory sultánů byly přeplněny básníky, lékaři a astronomy. Jak absurdně ve světle dnešní nuzoty a asketismu zní vyprávění afghánských intelektuálů o tom, že právě Afghánec vyrobil jako první na světě v 10. století ze síry první zápalky a destilací škrobu a cukru získal alkohol. Dnes se v Kábulu láhev vodky sežene pouze dík nadlidskému úsilí a nebude stát méně než 120 dolarů. Talibánci za požití alkoholu trestali tím nejkrutějším způsobem. Současné vedení, Severní spojenectví, je k našim zlozvykům tolerantnější, ale jeho možnosti zásobovat trh, v muslimském světě ne zrovna obvyklým zbožím, jsou omezené. Stejně tak obtížně je na kábulském tržišti k sehnání kokakola, cigarety Camel, višně v čokoládě či minisukně.

Ženské oblečení je vůbec vidět zřídka. Ve větru povlávají jen mužské záležitosti, ale klasický oblek, nebo třeba jen kravatu, jsem také nezahlédla. Zato se mi před mřížkou míhaly stovky tradičních afghánských úborů, neuvěřitelně široké kalhoty zvané šalvar doplněné i v poměrně chladném počasí gumovými galošemi. Kolem prodejců byla tlačenice. Nikdo do mne ale nevrážel. Nejen že cizích žen dotýkati se je neslušné, ale navíc máme svatý měsíc ramadán a muž by mohl být, byť jen drobným fyzickým kontaktem s ženským stvořením, pošpiněn.

AfghánistánZahalena v hábitu jsem se po chvíli začala cítit uvolněně. Muži se za mnou neotáčeli, nešokoval je můj evropský vzhled, prostě mě lhostejně míjeli a jestli mě vůbec vnímali, tak jako součást rušné kábulské ulice. Jako patník, odhozenou krabici či špinavého zaběhlého psíka. Inženýrka Šasíka se se mnou dala do řeči před hotelem La Plaza, kterému vznešené jméno sedělo stejně jako mně burka. Prý ve mně poznala cizinku podle chůze, afghánské ženy se spíš šourají, nelze poznat, zda před vámi jde stařena či patnáctiletá dívka. Všechny připomínají unavené noční můry s trochu rozzlobeným výrazem. Evropanka v burce pochoduje. Šasíka se ke mně přitočila, když jsem z hromady omlácených mandarinek vybírala ty nejméně nahnilé. Slušnou angličtinou se začala seznamovat. Vystudovala zemědělské inženýrství a teď své znalosti už sedmý rok uplatňuje při pěstování pórku za oknem. Její muž není ani mudžahedín, ani talibánec, ani nic podobně praštěného, jak se vyjádřila. Je prostě jako většina ostatních docela normální. Normální znamená v Afghánistánu přizpůsobivý, nenápadný. Za talibánců si nechal narůst bradku a modlil se pětkrát denně. Teď to snížil na tři obřady a vousy zkrátil tak, aby se mu necouraly v polévce. Šasíka ze všeho na světě nejvíc touží po řidičském průkazu. Když jsem se jí ptala, zda by si za volant sedla v kukle s mřížkou, zasmála se. "Na práci je to nepraktické, jsi v tom jako ve stanu, nepohyblivá, vidíš jen dopředu jako kůň s klapkami. Jakmile začnou zase ženy pracovat, je burkám konec," prohlásila s povzdechem. A pak zamyšleně dodala: "Hlavně aby nám je nezakázali, moje maminka by například bez burky nemohla nikdy vyjít na ulici, připadala by si jako nahá."

Má pravdu. Burku nevymysleli talibánci, ženy v ní chodily v Afghánistánu dávno před nimi. Násilné poevropštění, neboli pozápadnění, by mohlo být stejně bolestné jako usekávání rukou zlodějům, které praktikovali talibánci. Ambiciózní šestý náměstek ministra informací se mě už snažil přesvědčit, že by měl být podepsán výnos, který by státním úředníkům přikazoval chodit do zaměstnání v klasickém obleku s kravatou. Pravda, řada představitelů Severního spojenectví se i bez toho navlékla rychle do sak s vázankou. Začala namísto vody používat toaletní papír, smrkat do kapesníku a ne na zem a jala se kouřit uprostřed bílého dne nehledě na svatý měsíc ramadán. Stařešinové jsou v šoku, popletené hlavy občanů, kteří se šest let báli, že za sebemenší porušení přísných pravidel dostanou od mravnostního policisty holí po zádech, se stali ještě popletenějšími. "Teď se vlastně smí všechno," říká Šasíka, "ale jsou věci, které pokládáme za neslušné. Musíme si zase zvyknout chovat se spořádaně, i když nám to nikdo nepřikazuje."

Po odchodu talibánců z Kábulu si všichni oddechli. Za nepodřízení se krutým zákonům a za nadávání na režim se už netrestá výpraskem, za nevěru nehrozí ukamenování. Šasíka mi prozradila, že se dokonce chystá na to, jak si svlékne čádor. Zatím jí to její muž ještě nechce dovolit. Má pravdu. Tradice a zvyky by neměly podléhat revolučním náladám.

PETRA PROCHÁZKOVÁ, Afghánistán (agentura Epicentrum)