Apollinaire vskutku vstoupil do poklidné básnické krajiny prvních let dvacátého věku jako přírodní živel, který prosvětloval nové prostory, ale zároveň střežil a obnovoval vše životné z tradice. Pro Vítězslava Nezvala a jeho druhy to byl "Veliký Guillaume, bez kterého by náš věk tápal a paběrkoval na klasicích, parnasistech a symbolistech".

Apollinairova poezie byla u nás překládána záhy a mnohými a mnohými. A přece poslyšte slova Václava Černého: "Dočkat se prvního úplného přebásnění Apollinairových Alkoholů teprve roku 1978, to opravdu není brzo! Sbírka vyšla roku 1913 a všechno, co si od té doby říkalo větším nebo menším právem básnická avantgarda, z ní vyšlo. Tři, možná dokonce čtyři české literární generace ze sbírky porůznu a částečně překládaly, napočetl jsem těch jednotlivých a ojedinělých tlumočitelů od roku 1914 skoro dvacet, a jsou mezi nimi jména významná. Úplný a vyčerpávající výkon nepodal nikdo, každý ďobl sem, ďobl tam, kniha jako celek a souvislý, plynulý výraz personality zůstala neznámou pevninou. Za všech těchto okolností nabývá překladatelský čin Petra Kopty velmi výrazného a záslužného dosahu."

Alkoholy jsou souborem básníkovy lyriky za léta 1898-1912 a jejich převod do českého jazyka nevznikal v poklidné překladatelské pracovně, ale po maringotkách, v nichž Petr Kopta, politický vězeň, pak chartista, křehký a přitom tak statečný člověk, harcoval jako studnař v nekonečných letech tzv. normalizace.

Ukázku z tohoto úctyhodného překladatelského díla, kterou uvádíme v repríze, nastudoval Petr Adler, recituje Michal Pavlata.