Rudolf byl takový divný pavouk. Velice svérázný. Po prvních pěti letech panování se víceméně uzavřel před světem i před svými povinnostmi. Radil se a stýkal se s čím dál užším kruhem lidí. Pokud někoho ze spolupracovníků zavrhl, už mu ten nešťastník nesměl na oči. Vážnost císařova přerostla v zamračenost a v absolutní nedůtklivost. Rudolfova povaha se však postupně přetavila v samotářství, v odpor k vystupování na veřejnosti, k udílení audiencí, k řízení politických porad. Útěk do pohodlnosti a samoty, útěk od politiky a vladařských povinností do vznešené izolace podivína a nakonec šílence nebyl ve skutečnosti (a je třeba to zdůraznit) tak překotný a náhlý. K obratu na trůně došlo po Rudolfově onemocnění v letech 1580-1581. Osobnost císaře, předtím v mezích normy, se rozdvojila po přestálé chorobě (tou byla s pravděpodobností hraničící s jistotou syfilis). I nadále míval kratší či delší období aktivity, někdy dokonce přehnané (což by zase ukazovalo na maniodepresivní psychózu). Dokázal cestovat, účastnit se sněmů, činil politická rozhodnutí. Ale s postupem let Rudolfova iniciativa vyhasínala, duševní úchylka se projevovala čím dál výrazněji. A tak i rudolfínská Praha, kterou panovník roku 1583 označil za stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější a učinil ji svou rezidencí, prožila čtvrt století dlouhou éru, prosycenou zvláštní, dalo by se říct schizofrenní atmosférou.

Na druhé straně tady byla stále víc a víc sílící nenormálnost císařského vládce. Málokdo se mohl pochlubit, že viděl Rudolfa živého, později se dokonce šeptalo, že snad už dávno zemřel. Do oslnivého lesku Prahy tak vstupovaly temné stíny. Asi jenom tenkrát mohl městem chodit současně golem, ďábelský doktor Faust a bláznivý císař Rudolf. Už před smrtí Tadeáše Hájka z Hájku (tedy před rokem 1600) měl pražský dvůr pověst intelektuálního centra, které lákalo lidi nejrůznějších oborů ke kratšímu i delšímu pobytu, dozvídáme se z knihy historika Josefa Janáčka o Rudolfu Druhém. Městem se pravděpodobně jen mihl filozof Giordano Bruno. (Bylo to v roce 1588. Po dobu šesti měsíců hledal v Praze azyl tento muž, který jako první pochopil, že Slunce je ve vesmíru pouhou tuctovou hvězdou, protože už tehdy prchal před inkvizicí.) Kromě Giordana Bruna se tu objevili různí zázrační ranhojiči a lékaři, učení i méně vzdělaní astronomové a především alchymisté. Na první pohled nebyl v tomto hemžení zhola žádný řád a ambiciózní jedinci na sebe chtěli upoutat pozornost častěji údajnou hloubkou svých filozofických myšlenek než odbornými znalostmi vlastního oboru. Platilo to také o lékařích, pro něž projevoval věčně trpící Rudolf obzvláštní slabost. Nejpočetněji byli mezi samozvanými experimentátory u dvora i v pražských městech zastoupeni astrologové, alchymisté a provozovatelé černé magie. Nechceme se dotknout všech zastánců těchto učení, ať už bývalých, či současných, ale všechny ty nekontrolovatelné zprávy o možných i nemožných divech musí přijímat dnešní člověk se značnou skepsí. Současně se tentýž táže, jak mohli vzdělanci typu Rudolfa II. nebo například Viléma z Rožmberka tak nekriticky všem těm šarlatánům věřit? Rožmberk prý utopil v alchymii (jeho laboratoře pracovaly v Třeboni, Prachaticích a na Krumlově) celkem 300 000 zlatých. V podstatě takový menší státní rozpočet. Výdaje Rudolfovy byly zřejmě ještě vyšší. Alchymie však měla pořád velký kredit. Především tu byla přítomna ona příslovečná magická atmosféra doby, plná nebeských znamení, krvavých dešťů, astrologických proroctví. Tak například slovutný doktor Gall (to byl lékař Rudolfova prastrýce Karla V.) objevil prý aquavit, dávno hledanou živou vodu (dnes užívá tohoto názvu dánská pálenka příchuti kmínové.) Jinou tehdejší senzací byly bezoáry. Nikoli kozy, ale kameny. Chránily před všemi druhy jedů. Za nejkvalitnější bezoár byl považován kámen, který se tvořil v žaludku indických koz (proto "bezoár"). Rudolf na účinky kamínků z kozích vnitřností věřil. Za drahé peníze je skupoval a ukládal je ve svých sbírkách. Jiný mudrc - Theophrastus Bombastus von Hohenheim, řečený Paracelsus (pobýval i u nás, na zámku v Moravském Krumlově) - se zcela vážně zabýval problematikou stvoření homuncula. Česky: umělého mužíčka. Kámen mudrců, transmutace neboli přeměna prvků, elixír věčného mládí - to všechno byly otázky, které se jevily jako řešitelné. Někomu se takovými jeví dodnes. Obzory vědění se v renesanci posunuly oproti dřívějším věkům tak zprudka, že to rodilo hyperoptimistické iluze o všemohoucnosti člověka. Na rozdíl od dnešní doby, která rodí už jenom hypermarkety.