No, záleží co s čím. Pokud budete míchat řeckou retsinu s becherovkou, můžete se spolehnout, že jeden den drahé dovolené v Řecku můžete odepsat. Bolí vás hlava, a vůbec je vám hrozně. Ten den si prostě protrpíte, teprve k večeru si člověk už docela s chutí zaplave. Všechny láhve nechá na pokoji a pěkně dietně jde spát ...

Míchat styly v architektuře, respektive stavět to či ono jenom proto, že je tam zrovna místo, mám na to prachy a šílenou chuť? To je něco podobného, akorát že na rozdíl od normální kocoviny tohle trvá podstatně déle. Dokud se to nezboří anebo dokud si na to nezvyknete. Přiznám se, že na kocovinu si nemám chuť zvykat, zatímco gotický kostelík vedle paneláku se časem natolik okouká, až mně to je skoro jedno. Tyhle myšlenky mně přivodily Lidové noviny, které informovaly o výstavě architekta Jana Kotěry v Obecním domě s fotografií Urbánkova domu - Mozarteum, v Praze 1911-1913. Tento dům v pražské Jungmannově ulici stále pevně stojí. Na té fotce vypadá jako obr vedle trpaslíka. Tím "trpaslíkem" byl takovej starej malostranskej domeček. No pěst na oko! Copak se ten architekt nedívá na okolí...? "Trpaslík" byl časem zbourán a nahrazen jiným domem. Já jej pamatuji z dětství jako obchodní dům Teta, aspoň tak mu babička říkávala, a mně se líbilo, že se jím dá projít do Františkánské zahrady, kde byl tehdy bazén s vodou a kachnami... S babičkou jsem často navštěvovala Botanickou zahradu a Emauzy. Ona se už nedožila rekonstrukce kostela, těch odvážných věží, které tenkrát taky byly takovou pěstí. A jakou pěst jsme dostali, když se zastavěla proluka u Národního divadla, to moderní vedle starého. Ale už se nám to líbí, zvykli jsme si, a je to jaksi samozřejmé. S Tančícím domem si tančím a doufám, že se uvnitř děje něco ulítlého, i když se obávám, že tam sídlí bohaté firmy, což jest nuda... Ovšem na prázdnej prostor též nedám dopustit. Třeba Staroměstské náměstí! Když se zaplní boudama, zbožím, řvoucím pódiem, tak se mu i vyhýbám. Ale občas to všechno mizí a ten důstojnej prostor s Husovým pomníkem je prostě nádherný. Občas trnu hrůzou, aby se někomu strašně bohatému a mocnému přece jen nepodařilo postavit zde hotel. Na tuhle "pěst" bych si asi nezvykla...