Vážení čtenáři,

stalo se, že Unie svobody-DEU navrhla KDU-ČSL zařadit na společné volební kandidátky dvojbloku, nastupujícího po blahé paměti Čtyřkoalici, zástupce nezávislých občanských iniciativ. Autoři této rubriky téma prodiskutovali, aby záhy zjistili, že se tentokrát nedoberou ke společnému stanovisku bez toho, že by jeden vnucoval svůj pohled na věc tomu druhému. Výjimečně a pokusně tedy nabízíme Hoffmanův a Nováčkův samostatný text o tomtéž problému.

Na rozpad Čtyřkoalice několik měsíců před volbami zareagovala veřejnost rozporně. Stoupenci ODS a ČSSD krach Čtyřkoalice uvítali a jenom se dodatečně utvrdili v jasnozřivosti "opoziční smlouvy". Naopak lidé, kteří ve Čtyřkoalici viděli alternativu stávajícího politického stylu, kdy moc je spíše kořistí vítězů než závazkem sloužit veřejnosti, jsou buďto bezradní, anebo rovnou rozčarováni a znechuceni. Na troskách Čtyřkoalice se nyní rýsuje dvojblok lidovců a unionistů, kteří míní na místa uprázdněná po ODA zařadit nezávislé kandidáty a představitele občanských iniciativ. Právě tento krok lze vnímat jako pokus o minimalizaci škod, pokud tedy u lidovců a unionistů předpokládáme schopnost sebereflexe. Pro KDU-ČSL, která rozbila Čtyřkoalici, by podpora nezávislých kandidátů měla cenu alibi: "Vidíte, že nám šlo o princip, nikoli pouze o peníze a pozice," mohli by lidovci tvrdit v předvolební kampani. Unionisté, kterým se Čtyřkoalici nepodařilo zachránit, by pak prosazení lidí z občanských iniciativ na kandidátky mohli "prodat" jako důkaz, že neztratili tvář. "Vidíte, že na nás lidovci musí brát zřetel."

Čtyřkoaliční debakl potvrdil starou známou věc: že se totiž v politice spíše než o vize a programy jedná o technologii získání či udržení vlivu. Když je tedy nyní řeč o ruce podané reprezentantům občanských iniciativ, měli bychom se ptát, zda není škoda, když tito lidé, úspěšně pracující pro občanskou společnost, skončí v politice. Anebo si můžeme položit otázku, zda mohou být ve sněmovně přínosem. V obou případech zní odpověď "ano". Přítomnost hrstky nestraníků v parlamentu nic nezmění na tom, že zápas o občanskou společnost bude třeba s ohledem na špatný stav politických stran vybojovat spíše proti straníkům než s nimi. Na druhé straně však, pokud by se do Poslanecké sněmovny dostalo alespoň několik silných osobností prosazujících demokratický koncept politiky jako služby veřejnosti, měli by občané v parlamentu vedle zastupitelů i své lidi. Sotva by to ze dne na den změnilo smutnou praxi, kdy většina zastupitelů zastupuje své spřátelené sponzory proti svým voličům, své zájmy proti zájmům obce. Nebylo by ale marné, kdyby se těmto politikům někdo zblízka díval na prsty. Demokracie není stav, nýbrž proces. Že straníci začnou brát zřetel na zájem občana, nelze automaticky předpokládat. Nelze to ovšem ani předem vyloučit. Naděje, že se v parlamentu místo intrikánství začne provozovat skutečná politika v dobrém smyslu toho slova, umírá poslední. Anebo přesněji: momentálně se ta naděje překvapivě rodí.

Koalice KDU-ČSL, US-DEU a ODA fungují i nadále v krajských zastupitelstvech, pět krajů má v čele čtyřkoaličního hejtmana a ani ODA na tom nechce nic měnit, protože by jinak především ona upadla do naprosté bezvýznamnosti. Projekt součinnosti zahrnující pravicové konzervativce, liberály a křesťanské demokraty různé síly a odstínů tedy svým způsobem trvá, jak tvrdí Cyril Svoboda, i když se jeho nejambicióznější stavba - koalice pro volby do Poslanecké sněmovny - zhroutila. V některých okamžicích, při obvyklých názorových rozdílech mezi pravicovými liberály a křesťanskými demokraty, držel Čtyřkoalici pohromadě asi hlavně příliš okatý a chvílemi příliš neomalený tlak tandemu ČSSD - ODS. Když tandem zjistil, že již neprosadí změnu ústavy a volebního zákona do parlamentu podle svého gusta, a když se navíc volby přiblížily na dohled, "opoziční smlouva" zesnula, což před týdnem konstatoval sám vicepremiér Rychetský. Teprve v této atmosféře si Cyril Svoboda troufl přitlačit na ODA, jejíž nesplácené dluhy zaváněly předvolebním skandálem celé Čtyřkoalice. V létě 1998 se lidovci ocitli v opozici kvůli neústupnosti Jana Rumla a Svobodovi se nelze divit, že si v ní netoužil pobýt další čtyři roky kvůli starým hříchům Žantovského předlužené, leč hrdé a neupejpavé strany. Pokud byl dluh ODA pro lidovce zástupným problémem, tak především v tom smyslu, že tlakem na jeho okamžité vyřešení dávali najevo také US-DEU, že na rozdíl od jara 1998 se po letošních volbách bude ve Čtyřkoalici jednat "ráz na ráz", až se v telefonu ozve Špidla nebo Klaus.

V každém případě se odchodem ODA z "party" neulevilo jen lidovcům, ale i některým unionistům, nikoli však jejich pražské organizaci a osobně Haně Marvanové, dbající o pravicovou neúhybnost US-DEU. Marvanová je idealistka, která navzdory chabým volebním preferencím unie, kdyby šla do voleb na vlastní pěst, neztrácela ze zřetele Velkou Věc Pravice a bránila společné kandidátce s lidovci. Z toho důvodu hrozil i mimořádný sjezd US-DEU a krize ve straně těsně před volbami. Vposledku ale snad přece jen někoho napadlo, že nejde pouze o svaté ideály, ale také, či dokonce hlavně o nejméně pětinu voličů, kteří svoje preference přidělovali Čtyřkoalici a nyní by zůstali opuštěni. Když tedy předsedkyně US-DEU přišla s ústupovým návrhem, že svolí kandidovat spolu s lidovci za podmínky, jestliže vyřazené kandidáty ODA nahradí zástupci občanských iniciativ, republikový výbor jí to odhlasoval.