Výroky, které pronesl náš předseda vlády v průběhu návštěvy Izraele, způsobily nevídanou reakci. Arabské státy jsou pobouřeny, Evropská unie požadovala vysvětlení a neméně bouřlivá byla reakce domácích politiků, kteří Miloše Zemana obvinili z poškozování státu v zahraničí. Co strašlivého náš premiér řekl, že z toho vznikl mezinárodní skandál? Dovolil si v komplikovaném palestinsko-izrealském konfliktu ukázat prstem na viníka. Miloš Zeman zopakoval výrok, který jsme již od něj slyšeli před zahájením útoků na základny teroristů v Afghánistánu, totiž že "s teroristy se nevyjednává, ale bojuje". Problém je v tom, že neučinil rozdíl mezi sebevražednými atentátníky z Ládinovy organizace Al-kajda a mezi sebevražednými atentátníky z palestinských organizací Hamas, či Islámský džihád. Po pravdě řečeno takový rozdíl ani neexistuje, co však existuje je nepsaná diplomatická domluva, že se nebude používat rovnítko a měřit že se bude různými metry. Miloš Zeman tuto zásadu nedodržel, čímž vyvedl z míry představitele Evropské unie. Rychle ho upozornili, že EU usiluje o jednotnou zahraniční politiku a ta v případě konfliktu mezi Izraelem a Palestinou zjednodušeně říká, že s teroristy se nebojuje, nýbrž vyjednává. Neochota evropských politiků nazývat předáka Arafata teroristou, má více důvodů. Palestinský prezident je regulérně zvolen, má tedy mandát k jednání, a verbálně také usiluje o dohodu a mír. U palestinských radikálů se sice velké autoritě netěší, ale má podporu arabského světa a dobré vztahy Evropy s arabskými zeměmi jsou předpokladem výhodného byznysu.

Náš premiér s tak ostře odmítavou reakcí zjevně nepočítal a tak se dodatečně vymluvil na špatnou angličtinu a nedorozumění způsobené novináři. Evropská unie toto vysvětlení okamžitě akceptovala přesto, že není těžké si ověřit, že náš premiér řekl co řekl a co řekl, že si i myslí (anebo myslel). Podstatné je nemít problém a ten EU nechce stejně tak s Araby, jako s námi. Jinak jsou výroky premiéra vnímány doma, kde s ním novináři mají staré účty a politici jsou s jeho stranou v předvolebním boji. Manévr premiéra, který shledal nešikovným trvat na svých výrocích, novináři neakceptují a jeho výmluvy kvalifikují jako lež. Politikům pak se zalíbilo v pozici, kdy mohou předsedu vlády peskovat za to, že poškodil Česko v zahraničí. Ani média ani politici se přitom zjevně nehrnou do komentářů k palestinsko-izraelskému konfliktu. Neříkají nám, zda Jásira Arafata mají za mírotvorce, či teroristu, nemají názor na to, zda a jak se má Izrael bránit lidem, kteří navštěvují restaurace s bombou. To, čeho jsme svědky, je pouze domácí reakce na zahraniční reakci, aniž by se přemýšlelo, proč byl náš premiér kritizován a zda byl kritizován právem.

Miloš Zeman uvízl v pasti, ze které není úniku: Nemůže ani trvat na tom, co řekl, ani nemůže tvrdit že to neřekl. Taková past je ovšem v politice nastražena na kohokoli, kdo se rozhodne vyslovit jednoznačný názor, anebo učinit jednoznačné rozhodnutí. Bezpečnější je v choulostivých situacích "mlžit", mnoha slovy nic konkrétního nevyjádřit. Politicky moudré je konstruovat každé prohlášení s únikovým východem. Bezpečné je na konkrétní dotaz odpovědět obecně, například slovy: "To je skutečně dobrá otázka, jedná se o doopravdy vážný problém, na který je třeba najít odpověď, jedná se o velkou výzvu, nelze jen tak přihlížet, je nutné odpovědně jednat" a tak dále až do nekonečna. Skutečným profesionálem je takový politik, od kterého se nedovíme nic, co by mu mohlo uškodit, anebo jednoduše nic. Pak se ovšem musíme ptát, k čemu nám takový profesionální politik může být dobrý. A vnucuje se odpověď, že k ničemu. Proto stojí za zvážení, zda by paradoxně nebylo lepší pověřovat politikou lidi, kterým chybí politická kvalifikace, ale mají na věci názor, nebojí se ho říct a to přijatelnou formou. Nic takového ovšem nehrozí, protože tyto lidi nenapadne kandidovat a i kdyby se nějakou náhodou připletli mezi politiky, ti by je rychle ze svého středu vytěsnili.