Teď už to vím. Náš čas, kterému budeme jednou říkat dějiny, se loudá. A je to nespravedlivé vzhledem k délce jednoho lidského života. V technologiích se pokrok zvlášť teď v konkurenčním prostředí řítí úprkem, že žasneme. Ale v otázkách mezilidských vztahů - a jedním z jejich nástrojů je samozřejmě i vliv politiky - vládne hlemýždí tempo. A přitom obojí je v moci lidí. Tak proč je tu ten propastný rozdíl? Znovu se vnucuje tahle myšlenka, neboť je tu opět výročí února 1948, kterému komunisté dodnes říkají Vítězný. Společnost dávno umí rozlišit statečnost a podlost, ale netřídí, nechává i po letech v jedné řadě statečné i podlé. Vymírá pomalu generace našich rodičů, kteří tu dobu prožili jako dospělí lidé na vlastní kůži. I nám, tehdejším dětem, přibyly roky, ale otisk těch dnů zůstává hluboko v duši. Nikdy nezapomenu na den, kdy můj otec, na kterého jsem byla pyšná, protože po celý protektorát odvážně pracoval v odboji, přišel domů krátce po puči s odvolacím dekretem z ředitelského místa karlovarské pošty a do jeho kanceláře nastoupil vedoucí balíkové přepážky. Bylo mu právě padesát a šel na vrcholu svých odborných zkušeností dělat účetního Pekáren a cukráren. A tajemnice OV KSČ nezapomněla hned iniciativně informovat ředitele gymnázia, že na škole studují jeho děti.

Nevybíráme si dobu, ve které žijeme. Byly i krutější osudy, při nichž šlo o život, nejen o ztracené roky. Ale příliš dobře víme, že nebyl jen ústřední výbor KSČ, jeho linie a pokyny, ale že na všech úrovních, na vesnicích i ve městech, v malinkých i velkých podnicích vedle slušných a poctivých lidí byly i statisíce upachtěných podlézavců režimu, toužících si vydobýt zásluhu a postavení a ve jménu toho škodit kdykoliv a kdekoliv každému s cejchem možného třídního nepřítele a "záporného postoje". Jejich vinou se na čtyřicet let zastavil vývoj celé země k evropské úrovni. Je to vlastně dávno. Vždyť přece my jsme už i generace, která zažila pád komunismu roku 1989. Ten přelom měl leccos osvítit. A mně se mnohdy zdá, že je to jak chození ve tmě s baterkou. Není pravda, že čas hojí rány, ani nepřináší růže. Loudavý čas má i výsměšnou tvář, hraje si na nevzpomínání, domáhá se lidskosti pro stáří a nemoci viníků, drásá staré křivdy překrucováním, libuje si v kališti nejasností a spoléhá na únavu a rezignaci. A přitom vesele plodí nejbohatší lidi země z mistrů protahování - špičkových obhájců, kteří dovedou vše zakormidlovat až do toho smrdutého rybníka promlčení.

Občané, politici a hlavně soudci přece vědí, že klima, ten nevyvratitelný pocit, se rodí z pozorování a skládání souvislostí. Neskládá se to snadno. S úžasem slyšíme z televize poučení Lubomíra Štrougala v předsálí soudní síně o tom, jak právě on bránil nepravostem, že za to byl chudák v nemilosti, a dává nám proto na vědomí: "...to víte, když se někdo dotkne těch mocných nahoře, hned se to obrátí proti němu." Jak to asi bylo, když se někdo dotkl jeho, mocného Štrougala? Dvaaosmdesátiletý válečný hrdina a komunistický vězeň, radista výsadkové skupiny Clay-Eva Čestmír Šikola žádal soudně omluvu od komunistického poslance historika Grebeníčka, který ho označil na tiskové konferenci a v Haló novinách za mstivého a zákeřného člověka, který se neštítí ani lži. Grebeníček totiž ve spoluautorství s historikem Silvestrem Nováčkem v jedné své knize napsal, že exilová vláda v Londýně vysílala výsadkáře do protektorátu proto, aby rozvrátili komunistický odboj a nikoliv kvůli akcím proti nacistům. Radista Šikola to označil za "historické fušérství". Ale soudce Martin Valehrach žalobu na ochranu Šikolovy osobnosti zamítl, uvěřil Grebeníčkovi, že autorem inkriminované stati je už zemřelý historik Nováček, a usoudil, že obě strany přestoupily přijatelnou míru kritiky, takže není zač se omlouvat. Také Grebeníčkův otec, bývalý vyšetřovatel StB, má společně s bachaři Hlavačkou a Zavadílkem soud za brutální týrání vězňů. Soudkyně Veselá teprve po pěti letech přišla na nápad vyžádat si lékařský posudek o zdravotním stavu stále nepřítomného Grebeníčka a uskutečnit jednání přímo v nemocnici. Pro Zavadílka už vyřkla osvobozující rozsudek, a když ho nadřízený soud zrušil, s lehkostí vynesla rozsudek podmínečný. Plzeňský krajský soud zas osvobodil dva bývalé pohraničníky, kteří před 24 lety zastřelili na hranici na Domažlicku mladíka ranou do hlavy. Podle předsedy senátu soud nemohl ukázat na viníka a potrestat jej. Muži totiž popřeli, že by stříleli s úmyslem někoho zranit nebo zabít, a pak nebylo prokazatelné, který z nich vyslal smrtící střelu. Navíc jako devatenáctiletí hlídkovali na rozkaz velitelů a ty nikdo nežaloval. Takže - nic.

Je sice pravda, že se před soudy objevují malé i velké ryby. Jenomže vždy se objeví nějaké "ale", které posune věc dál a dál a ještě dál. Bylo přerušeno soudní jednání v kauze Asanace s bývalým ministrem vnitra Obzinou, protože soud potřeboval odbornou expertizu, zda se na něj náhodou nevztahuje poslanecká imunita z doby totality. Nejsurovější členové tajné policie Šimák a Dudek z této kauzy byli před několika dny odsouzeni na tři roky nepodmíněně. Ale to zdaleka není konečné, státní zástupce i odsouzení se odvolávají. Do téhle mozaiky patří i výsledek práce soudce Vrchního soudu Vladimíra Vočky, který v říjnu 1977 rozhodl, že případ velezrady z roku 1968, ze kterého byli obviněni Milouš Jakeš a Jozef Lenárt, není trestným činem, a tudíž není možné nikoho trestat. To už došla trpělivost i soudci Ústavního soudu Vladimíru Klokočkovi, který v tisku zveřejnil, že tento verdikt je v rozporu s názorem Ústavního soudu. A jaké to mělo pokračování? Soudce Vočka podal na soudce Klokočku trestní oznámení. Přijela si pro něj policie a musel podat vysvětlení.