TVÁŘ ZA MIKROFONEM
Miroslav
Buriánek, redaktor ČRo Plzeň
Vaše cesta k
mikrofonu?
K mikrofonu mě přivedly podvědomě
asi zážitky z dětství spojené s poslechem rozhlasových her pro děti a později ve
věku adolescentním dojmy z poslechu vynikající dramatiky let šedesátých. Hned po
ukončení studia divadelní režie na pražské DAMU jsem paradoxně vzhledem k
získanému vzdělání nastoupil v mé milé rodné Plzni do rádia. A v Českém
rozhlase Plzeň jsem dodnes, tj. již 23 let. Rozhlasu jsem propadl jako droze, a to se
všemi následky, tj. i závislostí. A s tímto návykem se někdy vskutku obtížně
žije. Věřím rozhlasu jako ušlechtilému kulturnímu médiu, schopnému vytvářet
specifickou formu informativního a emotivního sdělení. Věřím, že mikrofon, stejně
jako kamera, patří mezi základní technické prostředky pro zprostředkování obrazu
světa a pozice člověka v něm.
Vaše
rozhlasová "nej"?
Snad některé moje rozhlasové
inscenace, o nichž si myslím, že mají výrazný rukopis (styl) - např. Hrajeme Gogha,
Nadsamec, Křížová výprava, Venuše v kožichu, Utrpení knížete Sternenhocha, Co
slyší andělé, Ego, Milovnice a řada dokumentárních pořadů. Věřím v autorskou
režii a v rozhlasový dokument. Své tvůrčí krédo nejčastěji vyjadřuji zkratkou a
sloganem - AAF - autenticita aktualizuje fikci. Zatím je to pro mne všeplatný princip
rozhlasové tvorby.
Co vás drží nad vodou?
Tvůrcům v rozhlase chybí okamžitá zpětná vazba, přímá reakce posluchače na
vysílaný pořad. Z toho může vzniknout frustrace, pocit, že natočený pořad je
vysílán do prázdna, k nikomu. Proto každé setkání s rozhlasovým posluchačem pro
mě znamená vzpruhu a dobíjení vnitřního akumulátoru energie. V Polanově síni
Knihovny města Plzně pořádáme pravidelné poslechy našich
pořadů, uvádíme veřejné předpremiéry rozhlasových inscenací.
Z hlediska rozhlasové práce mě
drží nad vodou právě lidé se zájmem o poslech slovesné rozhlasové tvorby. Přesto
někdy mívám pocit, že se topím a polykám andělíčky pochybností o smyslu
konaného.
(reé) |