Od přelomu dvacátých a třicátých let minulého století začaly na domácím trhu působit dvě velké gramofonové firmy Ultraphon a Esta, které se označovaly za výlučně české. Aby se dokázaly prosadit na trhu, musela ovšem doplnit finanční prostředky z domácích zdrojů ještě mohutná technická podpora ze zahraničí: Esta například v počátcích své existence lisovala gramodesky z již natočených matric, které jí poskytovala německá firma Kalliope, zatímco Ultraphon využíval zpočátku pro pořizování českých snímků nejen služeb berlínského nahrávacího studia této firmy, ale i německých tanečních orchestrů. I později, když už své české snímky natáčel v Praze na vlastním zařízení a ve vlastním nahrávacím studiu, využíval Ultraphon k jejich obsluze zkušené německé nahrávací techniky.

Jen pro orientaci ještě uveďme, že v Německu se například v roce 1931 vyrobilo asi 12 milionů gramodesek, z nichž více než polovina šla na export. Pomineme-li dovážené nahrávky německých orchestrů a zpěváků na gramodeskách značky Ultraphon s objednacími čísly A100-A1000, přímo přebírané z německého katalogu této firmy (často s textem na etiketách i v češtině), odráželo se prvotní úzké propojení německého a českého Ultraphonu také na repertoáru, který na domácí trh přinášel tyto gramodesky v české řadě objednacích čísel počínajících A10000. Prolistujme tedy český katalog této gramofonové firmy z počátku 30. let a podívejme se, které německé nahrávky zde najdeme.

Na českých gramodeskách s modrou etiketou Ultraphon vyšlo již v roce 1930 několik snímků v podání německých tanečních orchestrů Juliana Fuhse, Billyho Bartona a Reda Robertse. Zmíněný americký klarinetista a kapelník Billy Barton účinkoval od konce dvacátých let minulého století i v dalších německých tanečních orchestrech - například Bernarda Etté, Marka Webera či Billyho Bartholomewa. Se svým orchestrem (ovšem pod taktovkou Jaroslava Ježka) natočil pro český katalog Ultraphonu také Ježkovy skladby Teď ještě ne a Slovník lásky. Pianista a kapelník Red Roberts (vlastním jménem Theo Mackeben) nahrával na gramodesky různých značek s orchestry různých názvů (Dreigroschenoper-band, Vocalion Band, John Morris mit seinem Jazz Orchester), pro značku Ultraphon pak dirigoval od roku 1929 studiový jazzový orchestr, který natočil mnoho desítek gramodesek, často pod označením pouze Ultraphon Jazz Orchestr. Tento německý taneční orchestr také natáčel v berlínském nahrávacím studiu pod taktovkou dirigenta F. A. Tichého a s českými zpěváky populáru vůbec první snímky pro nově založenou českou pobočku Ultraphonu. Od poloviny roku 1931 pak další nahrávky českého repertoáru vznikaly již v Praze.

Patrně pro německy mluvící část obyvatel Československa natočil v té době český Ultraphon také několik gramodesek s německými verzemi populárních domácích šlágrů (Cikánka, Nikdy se nevrátí pohádka mládí, Já miluji jen vás), a to především v provedení tanečního orchestru R. A. Dvorského a jeho Melody Boys a se zpěvem pražských Němců účinkujících tehdy v různých nočních lokálech nebo v Novém německém divadle v Praze.

Častěji ovšem Dvorského orchestr natáčel s těmito interprety písničky z tehdy populárních německých revuí a operet a z úspěšných německých hudebních filmů - Květiny Havaje, Krádež Mony Lisy, Žena diplomat či Princ z Arkádie (některé z těchto snímků vycházely současně také v českých verzích). Nejčastěji nacházíme na takových nahrávkách jména německých operetních tenoristů Franze Swobody a Ferryho Löringa, několik dalších snímků pak natočili s orchestrem R. A. Dvorského i zpěváci Hans Dotzauer, Fred Hartford, brněnský tenorista rakouského původu Ernst Davis, teplický tenorista Erik Sylvester, zpěvačka Vera Trolle a sopranistka Nového německého divadla v Praze Else Lord-Meissner. Na přelomu let 1931-1932 natočil v Berlíně orchestr R. A. Dvorského s těmito vokalisty také několik snímků určených výlučně pro německý trh - vyšly na laciných etiketách Brilliant a Spezial.

Snímky pro německy mluvící obyvatelstvo ČSR natáčely ve stejné době pro Ultraphon kromě orchestru R. A. Dvorského i další známé taneční soubory dr. Harryho Ostena, Miloše Smatka či J. J. Libora. Například známý tenorista pražského Nového německého divadla Max Schipper nazpíval v roce 1932 za doprovodu jazzového orchestru kapelníka F. A. Tichého německou verzi reklamního kupletu Rudy Juristy Sana-fox (českou verzi nazpíval na druhou stranu této gramodesky osvědčený Karel Hruška, tehdy člen pražského Národního divadla).

V roce 1934 nazpívala v Praze pro Ultraphon za vlastního klavírního doprovodu šanson Die ganz besonders feinen Damen od Ericha Kästnera (autora mj. oblíbené dětské knihy Emil a detektivové) a muzikálovou parodii Wien im Film jistá Sonja Wronkow. Ve stejném roce zde vyšel péčí hudebního odboru Dělnické tělocvičné jednoty Libeň - společně s česky nazpívanými písněmi Hej, Slované, Internacionála a Píseň práce - pochod Heimatsöhne v podání sboru nazvaného Splendid Artists. Tito (anglicky) "skvělí umělci" současně nazpívali za doprovodu orchestru řízeného Antonínem Drábkem ještě dva německé šlágry Wenn die Melanie a Schöne gelbe Chrysantheme.

Po roce 1934 vycházely na gramodeskách značky Ultraphon v Praze natáčené německé snímky už méně častěji - souviselo to patrně i se skutečností, že německy mluvící obyvatelstvo ČSR nakupovalo v té době spíše dovážené německé gramodesky značek Electrola, Polydor či Telefunken. Poměrně rozsáhlý německý program tehdy vedla v ČSR také gramofonová firma HMV, a to až do roku 1939.

Orchestr R. A. Dvorského natočil v Praze řadu německy zpívaných swingových titulů (např. skladatelů Jiřího Traxlera či Leopolda Korbaře) ještě v letech 1941-1944. Tyto nahrávky vycházely především na značce Telefunken a byly určené pro německý trh. Kromě vokalistky Helgy Wille vesměs na těchto snímcích zpívaly - pod názvem Allan Terzett - v Německu velice oblíbené sestry Allanovy, označované tehdy za českou obdobu amerických Andrews Sisters.

GABRIEL GÖSSEL