Ač film se nazývá Frankenstein a svádí tak k domněnce, že se tudíž jedná o jméno hlavního hrdiny, není tomu tak - vztahuje se k vynálezci, nikoli k umělé bytosti, která zůstává nepojmenována. Režisér James Whale, jenž se ujal realizace, zploštil výchozí spisovatelčinu ideu o marném hledání citu, který není nešťastnému monstru dopřán. V jeho pojetí se Frankensteinova umělá bytost stává rovnou destruktivní, protože jí byl omylem transplantován mozek popraveného zločince. Proto s ní diváci neměli soucítit, neboť od počátku šířila zlo. Ale úspěch byl přesto takový, že žádný konec nebyl definitivní, takže postupně získává nejen nevěstu, ale dokonce i syna.

Zkázonosné monstrum si zahrál Boris Karloff, jehož maska určila podobu i v dalších filmech - hlava je zloštělá, opatřená kovovými svorníky, s očními víčky napolo spuštěnými. Propadlé líce zajistilo vyndání hercových zubních protéz. Záměrně krátký, ocelovou výztuží protkaný kostým zvyšoval dojem fyzické velikosti, navíc umocněné těžkopádnou chůzí v botách s mohutnou kovovou podrážkou. Karloff, nucený každý den podstupovat dloutrvající líčení (a pak zase odlíčení), se navíc pohyboval v ošacení a obutí vážícím několik desítek kilogramů...

Whaleův film může z dnešního pohledu počítačových triků působit naivně a zastarale, mnohé atributy (např. zrození monstra za hromů a blesků, které osvětlují ponurou laboratoř) jsou možná až směšné, ale navození stísňující atmosféry stále vychází. Určující je zejména podíl obrazového ztvárnění, koncepčně podřízeného vlivům expresionismu. Dokonce prospěla i vynucená zkrácení - třeba výjev, kdy se monstrum setkává s malým děvčátkem, které do vody vhazuje květiny...

Česká televize uvádí Frankensteina v rekonstruované podobě, která se chce co nejvíce přiblížit původně zamýšlenému tvaru - včetně úvodního upozornění, že tenhle film je určen jen pro ty, kdož mají opravdu silné nervy.

Úterý 5. 3. 2002 NOVA - 10.45 hodin

Režier Richard Pearce. Hrají Robert Duvall, James Earl Jones, Michael Beach, Irma P. Hall, Grace Zabriskie, Regina Taylor, Mary Jackson a další.

Středa 6. 3. 2002 ČT 1 - 21.55 hodin

Alfréd Svačina znal ing. Karla Jezberu (byl už v důchodu) více než dvacet let. Jednoho dne mu opakovaně telefonoval na mobil, ale nedovolal se, proto se ho rozhodl navštívit. Přišel se svou přítelkyní, marně zvonili u bytu a klepali na dveře. Mezitím se vrátila domů sousedka, a tak Alfréd Svačina přelezl z balkonu jejího bytu na balkon bytu svého kamaráda. Balkonové dveře našel otevřené, vstoupil dovnitř a našel Karla Jezberu ležet v obývacím pokoji na lůžku v krvi a beze známek života. Karel Jezbera byl usmrcen bodnou zbraní. Druhým případem, kterému se bude věnovat dnešní pořad, bude loupežné přepadení prodejny v Praze 2.

Čtvrtek 7. 3. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Když byla před jedenáci lety uváděna do kin komedie Tankový prapor, halasná reklama oznamovala, že se jedná po dlouhé době o první ryze soukromý český film. Řetězec veselých příhod, které hrdinové prožívají na vojně v době tuhého stalinismu, vycházel ze stejnojmenné předlohy Josefa Škvoreckého. Mrazivé dobové poměry se však změnily v pouhou nezávaznou kulisu, aby o to více vyniklo zábavné švejkování. Režisér Vít Olmer přesně odhadl očekávání publika - film viděly dva miliony diváků.

Základní devízou vyprávění se staly jednak milostné zálety, jednak notně karikované lampasácké postavy, které hlavní hrdina Danny Smiřický (v mladistvě ojíněném podání Lukáše Vaculíka) se zkoumavou smířlivostí pozoruje. Odhalováním nepřátel posedlého majora Borovičku ztvárnil Roman Skamene, kapitána Matku si zahrál Vítězslav Jandák, jako další důstojníky poznáme Miroslava Donutila, Jiřího Kodeše, Vlastimila Zavřela a další. V přílišném šaškování, místy až křečovitém (včetně neustálého křiku), se tak zcela ztratila případná lidská dilemata, která mohla probublat na povrch.

Ohlasy se netajily despektem. Josef Chuchma píše do Mladého světa: "Tankový prapor není škleb a odhalení blbosti, je to švanda s atraktivitou vyhoněnou stůj co stůj. Chce se maso? Má tam být! - Dejme tam ňader, údů a klínů, kolik jen možno, bez ohledu na reálie počátku 50. let..." Ondřej Zach se v Tvorbě domnívá, že autoři "místo Škvoreckého živého světa lidí a jejich příběhů vytvořili švandrlíkovské voskové muzeum figurek a anekdot". Mirka Spáčilová v Lidových novinách napsala, že "výsledkem zůstala čistě účelová oddechová hříčka". Když Andrej Halada s několikaletým odstupem hodnotil naši filmovou tvorbu uplynulého desetiletí, vyslovil postřeh, že Olmerův snímek "si z 50. let utahoval způsobem místy stejně jednoduchým a obhroublým, jak to činily některé filmové agitky právě z 50. let na účet úředníků či intelektuálů. Tankový prapor tak byl neklamným důkazem, že doba bude vyžadovat i podporovat neomalenější výrazové prostředky, než na jaké byl český divák zatím zvyklý."

Pátek 8. 3. 2002 NOVA - 22.25 hodin

Režie Ridley Scott. Hrají Michael Douglas, Andy Garcia, Ken Takakura, Kate Capshawová, Yusaku Matsuda a další.

Sobota 9. 3. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Neděle 10. 3. 2002 ČT 1 - 21.15 hodin

Jan Klusák (narozen 1934) skládá především vážnou hudbu, rád experimentuje, jeho dílo obsahuje početné písně, sbory, skladby klavírní i orchestrální. Ale je též autorem snadno zapomatovatelné ústřední melodie k seriálu Nemocnice na kraji města. Navíc jsme si jej mohli všimnout i jako příležitostného herce. To vše naplňuje tatáž umělecká osobnost, která na sebe poprvé upozornila v kvasu 60. let. Zejména setkání s režisérem Janem Němcem, jenž natočil i tento medailon, výrazně ovlivnilo Klusákovy další osudy. Píše nejen hudbu k jeho filmům, ale také Schormovým, Mášovým, spolupracuje s Věrou Chytilovou, podílí se na animovaných snímcích Jaroslava Bočka.

Občas ve filmu i vystoupí. V zakazovaném Němcově podobenství O slavnosti a hostech ztělesňuje dotěrně hravého pana Rudolfa, pod jehož vemlouvavostí se však skrývají agresivní podtóny. Naznačují, že zdánlivá laskavost by mohla skončit v okamžiku, kdy by se oslovení vzpírali jeho návrhy přijmout. Rudolf obratně zachází se svou maskou rozmarného fauna, jemuž činí potěšení vnucovat ostatním svou vůli, veškeré změny v chování i v dikci hlasu se ukazují pouhými mimikry, jimiž jen reaguje na vzniklou situaci, aniž sám by se jakkoli měnil. Hrál i v dalších filmech, třeba v Jirešově hříčce Valerie a týden divů či v golemovské povídce z Pražských nocí. O pětatřicet let později jej do svého dokumentu Bohemia docta získal Karel Vachek. Klusák tu sedí u klavíru a pokouší se rekonstruovat zlomky jakési obskurní budovatelské opery z 50. let.

Ale nejdůležitější zůstává jeho činnost muzikantská. Režisér Němec se k němu vrací nikoli jen jako k umělci, ale také jako ke starému kamarádovi a vybízí jej, aby se svěřil se svými zálibami, svými touhami a sny. Zachycuje jej při běžných činnostech, nechává jej mudrovat o sobě i světě, v němž žije. Zajímá ho především jako člověk, který se musí vypořádávat s různými potížemi, který si chrání své soukromí před dotěrnými zvědavci. V Němcově pohledu postřehneme zaujetí, pramenící nikoli z úcty, ale z okouzlení, z důvěrné znalosti.