Na bankovní lupiče lze pohlížet různě. Třeba v Lizzaniho reportážně laděném dramatu Bandité v Miláně (1968) jejich činnost dokládala ztrátu jakýchkoli zábran, rozvrat mravních hodnost, samolibý šéf se dokonce opájel svou podnikavostí. V současnosti Američané (a nejen oni) dávná schémata převrátili: okouzlující a charizmatičtí hrdinové, jen jakoby mimochodem přestupující zákon, mohou získat nejen divácké sympatie, ale především se díky své důmyslnosti - zákonem nepostiženi - těšit z lupu. Takový svérázný happy end provázel jen v poslední době několik filmů, např. Operaci: Hacker či Kdo s koho. Na stejném principu je vystavěna i loupežnická komedie Banditi.

Režie se ujal osvědčený Barry Levinson (dokáže na úrovni zpracovat závažná témata jako Vrtěti psem i oddechové látky, kam Banditi určitě patří) a do hlavních úloh obsadil trojici přitažlivých hvězd: Bruce Willise, Cate Blanchettovou a Billyho Boba Thorntona. Pánové hrají uprchlé vězně, kteří vymyslí geniálně prostý plán na vylupování bank: včas zajmou ředitele a v jeho doprovodu se snadno domohou v trezoru schovaných peněz. Jejich bezstarostné podnikání však naruší přítomnost pohledné ženy, do níž se oba zamilují...

Protože se jedná o komedii, nenalezneme žádné srdcervoucí okamžiky, naopak převažuje ironický odstup a sklon těžit z bizarních situací nečekané paradoxy. Režisér se především věnoval rozkreslení obou mužských, v lecčems protikladných figur; Willisův Joe oplývá chlapáctvím a přímočarostí, Thorntonova postava Terryho naopak prostupuje nadsazené bolestínství, neustále si sugeruje všelijaké choroby, jejichž příznaky skvěle ovládá, v nerovné dvojici právě on zastupuje něhu a cit, byť v lecčems histrionské. Jedině znuděná, manželem opomíjená žena Cate Blanchettové, hledající nenadálý vzruch v náhodném seznámení, zůstává poněkud zploštělá. Oceníme vtipné rozmluvy i pohotově rozehrávané situace, zejména pak galantní chování obou lupičů. Platí to i pro jejich pobyt v ředitelských rodinách, kam v podvečer pronikají. Právě tam se soustředí mnohé, právě svou nepatřičností groteskní momenty, ať již jsou to kulinářské rozpravy či třeba potíže se znehybňujícími záchvaty.

Samozřejmě neprozradím závěrečnou pointu, sluší se prozradit jen tolik, že nic není takové, jakým se může zdát (však mladičký řidič povedené party sní o kaskadérské kariéře v Hollywoodu). Zbývá ještě upozornit, že Levinson se snaží vyprávění zbytečně ozvláštňovat - nejenže je celé rámuje osudným posledním přepadem, kdy lupiče obklíčí po zuby ozbrojená policie (takže vlastně přihlížeme místy komentované retrospektivě, která zachycuje předchozí události), ale dokonce začleňuje úryvky z televizního rozhovoru, k němuž oba přátelé reportéra prestižního zpravodajského pořadu přiměli. Až vzniká dojem, jako by se autoři úplně zbytečně styděli za to, že přinášejí "obyčejnou" zábavu, a hledali záchranu v "důstojnějším" odění.