Neděle 10. 3. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04 hodin

Tato schůzka se odehraje za vlády císaře a krále Rudolfa II. Habsburského, i když on sám hlavní roli v tomto kuse hrát nebude, neboť ta je na scéně našich dějin svěřena hostujícímu protagonistovi. Narodil se ve Worcestru v západní Anglii a dostal jméno Edward, které si ponechal, zatímco příjmení Talbot si během svého pohnutého života pro jistotu změnil na Kelley.

Zanedlouho po vypovězení dvou učenců, alchymistů a astrologů anglických, Johna Deea a Edwarda Kelleyho jim pan Vilém z Rožmberka umožnil návrat a usadil je na svém třeboňském zámku. John Dee tu se svou rodinou pobýval několik let a svého novorozeného syna pojmenoval dokonce Theodorus Trebonianus - Theodor Třeboňský. Kolem dvojice anglických alchymistů se v Třeboni rozproudily nezvykle čilé mezinárodní styky. Od historika Jaroslava Pánka se dozvídáme, že za proslulým učencem Johnem Deem jezdili přátelé z Anglie, ale také hosté z říše, z Francie, z Polska a dokonce i z Ruska. Že by kvůli výměně vědeckých informací? Tedy: kvůli výměně informací to bylo určitě, ale nejenom vědeckých. Někteří z nich pravděpodobně pracovali pro špionážní síť nejbližšího rádce královny Alžběty, sira Francise Walsinghama a přes Krakov dodávali zprávy o postoji, který zastávali středoevropští Habsburkové k narůstajícímu španělsko-anglickému konfliktu. Jaký však byl podíl obou alchymistů na tajné službě vlasti, zůstává otevřenou otázkou.

Od svých hostů očekával pan Vilém především objev "kamene mudrců". Ten mu měl otevřít cestu ke zlatu. Velký zájem byl i o zázračný elixír. Na tom pracoval Edward Kelley. Jenomže při návštěvách Třeboně mohli Angličané Vilémovi nabídnout místo zlata jenom sliby, a pak taky poněkud svéráznou zábavu, které říkali andělské rozmluvy. Obyčejné spiritualistické seance. Ty organizoval Dee. Byl přesvědčen o úžasných možnostech člověka a řadil mezi ně také schopnost navázat spojení s nadpozemskými bytostmi. Jako média přitom používal svého syna Arthura nebo také Edwarda Kelleyho. Jakpak takováto povedená taškařice vypadala? Jedna z takových rozmluv začínala (zřejmě za Vilémovy účasti) alchymistickým obřadem. Dee kladl otázky a médium odpovídalo slovy andělů. V těch odpovědích se mohly vyskytovat jak narážky na Vilémovu politickou činnost, tak i vysvětlení nekonečných průtahů na cestě za zlatem. John Dee snad podléhal své teorii natolik, že bral seance vážně, zato chytrý Kelley z nich dokázal těžit ve svůj prospěch. Vladař měl úlohu ztíženou tím, že se rozmluvy nejspíš i v jeho přítomnosti odbývaly v angličtině, takže mu musely být dodatečně překládány do latiny. Netrvalo však dlouho a mezi doktorem Deem a jeho ctižádostivým pomocníkem vypukly vážné rozepře. Dee pořádal o propuštění a Rožmberk mu nebránil. V březnu 1589 se John Dee rozloučil s Třeboní a přes Německo se vrátil do vlasti. Ani Kelley už ve službách Viléma z Rožmberka nezůstal. Podařilo se mu výrazně zazářit na pražském dvoře Rudolfa II., ale po několika letech skončil jako zločinec v kobce mosteckého hradu. Mezitím však Rudolf povýšil Kelleyho na hlavního alchymistu u císařského dvora, vyměřil mu plat, který se příliš nelišil od platu ministerského, a také si usmyslil, že toho irského šlechtice (Kelley jím samozřejmě nebyl, jenom se za něj vydával) bude jmenovat císařským radou, kterýžto titul vynášel pěknou sumičku peněz. Novému císařskému radovi to však nestačilo. Nebyl spokojen, protože nemohl sedět ve společnosti nejvyšších úředníků a rádců panovníkových jako rovný mezi rovnými, protože nemohl předložit dokument, že skutečně pochází ze staré rytířské rodiny v Irsku, kde (jak tvrdil) Kelleyové požívají nejvyšší úcty. A císař nezklamal. Požádal sněm Českého království, aby rytíř irský Edward Kelley byl přijat do stavu českého rytířstva a udělen mu inkolát, přestože zatím žádný pozemkový majetek nevlastnil. A tak cizinec, který neměl v Čechách ani čtvereční sáh půdy, byl přijat do stavu českého rytířstva a příslušný dokument byl vložen do zemských desek. Platilo pravidlo, že nikdo nemohl být pokládán za rytíře, kdo neměl svých statků na venkově. V té věci ukázal Vilém z Rožmberka svou velkomyslnost. Během Kelleyovy návštěvy na Třeboni daroval novému rytíři za věrné služby dva ze svých deskových statků, a to hrad Libeřice se vsí stejného jména a statek Novou Libeň s dědinami blízko Prahy - Okrouhlím, Petrovem, Bohuliby, Oleškem, Hodkovicemi, Zahořany, Kamennými Vraty, Oborou, Třebšínem se všemi dvory, dědiníky se všemi polnostmi, lesy, lukami i ostatním příslušenstvím. Cena toho daru převyšovala částku 30 000 kop. Dar ovšem nebyl tak veliký, jak se zdálo na první pohled. Dědiny ležely v blízkosti města Jílového a spravovat je z Třeboně bylo obtížné a drahé. Kelley uspořádal velikou hostinu, na oplátku zase vladař nařídil velký hon ve svých rozsáhlých lesích. Při noční jízdě domů došlo k nehodě: opilý vozka s kočárem plným vzácných hostů sjel ve tmě z hráze do rybníka. Naštěstí se pánům ani dámám nic vážného nestalo. Třeboňský archivář Václav Březan, který všechny alchymisty i různé umělce byl by nejraději poslal do horoucích pekel, ve svých pamětech k té události poznamenal: Škoda, že se ti umělci neutopili!