Jen málokteré zpěvačce se podaří na prahu třicítky a se třemi dětmi na krku vydat první sólové album a už naprosto ojedinělé je, poblázní-li jím celý svět. Natalii McIntyreové alias Macy Grayové se povedlo obojí. Krátce po vydání desky On How Life Is (1999) se o sobě mohla dočíst jen samé superlativy a s každým dalším přirovnáním k hvězdám trvalého lesku (tu k Billie Holidayové, tu k Tině Turnerové) utěšeně vzrůstal počet majitelů výlisku jejího debutu. Získala cenu Grammy a dvakrát zabodovala i v Brit Awards, ke spolupráci ji přizval Fatboy Slim, ke koncertování Carlos Santana.

Jedna z nejvýraznějších amerických zpěvaček současnosti se naštěstí z náhlé slávy nepomátla (ač zprávy v některých tiskovinách naznačovaly pravý opak) a za asistence váženého spoluproducenta Ricka Rubina a hostujících muzikantů zvučných jmen (mj. Billy Preston, John Frusciante z Red Hot Chili Peppers) přichystala další desku, jejíž název docela dobře vystihuje, o čem a jak se na něm zpívá. Id je psychologický termín pro pudovou složku lidské osobnosti, podle Sigmunda Freuda (to je ten, na kterého vždycky dojde...) nesouvisející s vnějším světem. Zkrátka emoce - vášeň, sex i nenávist. A to vše dokáže Macy Gray podat tak přesvědčivě jako málokterá jiná, i když pár by se jich našlo (Kate Bushová, Björk, Iva Bittová a jistěže ty nejlepší z úctyhodných paní z Tamla Motown).

Macy Gray je totiž (a možná především) majitelkou jednoho z nejzajímavějších hlasů v současné pop-music. Je to hlas, jehož popis by měli dostávat za úkol studenti škol tvůrčího psaní, hlas, který se vám neoposlouchá, protože vedle charakteristického zabarvení je ohebný a v každé písničce si ho můžete vychutnávat na jiný způsob. Zatímco v baladě Sweet Baby, účastí spřízněné zpěvačky Erykah Badu vyšperkovaném vstupním singlu alba Macy mňouká a vrní jako kotě, v energičtějších kouscích typu Sexual Revolution povřískává s jiskrou odvážné kamelotky. A když se dostane k písni, v níž může být se svým hlasem jaksi sama, připomíná její projev vyprávění emotivního fotbalového trenéra po prokřičeném zápase - poslechněte si Forgiveness.

Písně Macy Gray naštěstí nelze jednotně stylově zastřešit - to by zpěvačku takového formátu nutně svazovalo. Samozřejmě, často zmiňovaná soulová škatulka v jejím případě asi "sedí" nejlíp, ale jen proto, že do dalších, tedy rhythm´n´bluesové, popové, bluesové či funkové, se její repertoár jednoduše nevejde. Ale když už soul, pak tedy soul nového tisíciletí.

MILAN ŠEFL