Maďarský premiér Viktor Orbán pranýřoval minulý týden už potřetí odsun lidí na základě tzv. Benešových dekretů. "Byla to hanebná událost dvacátého století," prohlásil. "Kterákoli maďarská vláda musí dát najevo, že stojí na straně lidské důstojnosti, lidských práv, spravedlnosti a moderních evropských idejí. V Evropském parlamentu musí kterýkoli maďarský premiér prezentovat v této otázce principiální a morální stanovisko." Dosud se v podobně principiálním duchu vyjadřovali zpravidla jen někteří sudetští Němci, žijící především v Bavorsku a v Rakousku. Nyní se kvůli (možná že jen předvolebně) zásadovému názoru maďarského premiéra bortí Visegrád a právní expertizu "Benešových dekretů" si náhle míní pořídit Evropská unie, která je dosud ignorovala. Český premiér Miloš Zeman sice dál trvá na svém, že "Benešovy dekrety" jsou vyhaslé, leč kdyby byly skutečně mrtvé, nevydaly by na vodopád polemik v novinách, a dokonce i na evropské politické scéně. "Benešových dekretů" bylo v letech 1940?1945 vydáno celkem 143, z čehož 17 bylo ústavních: všechny naráz je dodatečně, 28. března 1946, schválilo Prozatímní národní shromáždění, čímž se z nich staly "normální" zákony Československé republiky. To je důvod, proč je historicky přesné hovořit o takzvaných Benešových dekretech, anebo psát (jako my v tomto textu) "Benešovy dekrety" v uvozovkách. Spor, zdali jsou "Benešovy dekrety" vyhaslé, anebo naopak stále "živé", a protože odporující dnešnímu pojetí lidských práv, zralé ke zrušení, se však netýká 143, nýbrž necelé desítky "dekretů", vydaných od května 1945 a týkajících se zejména národní správy, odnímání občanství, konfiskace majetku a potrestání Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Souvislost těchto "dekretů" s odsunem Němců (odsun Maďarů nebyl kvůli nechuti Stalina k přesunům obyvatelstva v "jeho" sféře vlivu dokončen, majetek i jim však byl odňat a nebyl jim v Československu vrácen), i když se v žádném z "dekretu" o odsunu a kolektivní vině sudetských Němců na rozbití ČSR nemluví, je zřejmá stejně jako to, že odsun (spořádaný, nikoli "divoký") Němců a Maďarů od nás i odjinud v srpnu 1945 odsouhlasila Postupimská konference. Požadovat právní zrušení "dekretů" týkajících se vyvlastnění a odsunu Němců a Maďarů je však totéž, jako chtít revidovat výsledky Postupimi, následně příčiny, jež vyvolaly druhou světovou válku, zpětně vyškrtnout z dějin Hitlera a logicky pak i versailleský mír, neboť po první válce nadiktovala vítězná Dohoda poraženému Německu tak ponižující podmínky a brutální reparace, že nějaký Hitler prostě nemohl nepřijít a nespustit to, co končilo mezi jiným takřečenými Benešovými dekrety. Tak jako nový zákon nemůže platit zpětně, nelze vysokou laťkou dnešního evropského práva poměřovat téměř šedesát let staré "dekrety" - zákony, pochopitelně poznamenané jinou historickou zkušeností a jiným stupněm poznání. Za války v Londýně náleželo k oné zkušenosti Benešovo trauma z Mnichova, potřeba udržet kontinuitu Československa včetně jeho ústavní a diplomatické reprezentace v situaci, kdy jednu jeho část reálně představoval Protektorát Čechy a Morava a druhou Tisův "slovenský štát", přičemž nad oběma panovalo nacistické právo. Inkriminované "Benešovy dekrety" z jara a léta 1945 v sobě jistě obsahují i prvek protiněmecké pomsty, jež v té době připadala patřičná prezidentu republiky, všem fungujícím politickým stranám a drtivé většině občanů. Za tuto pomstychtivou slepotu se dnes, vlastně už dávno, lze omluvit, vyjádřit lítost nad vyvlastněním a odsunem Němců bez individuálního zřetele, neřkuli humánních ohledů. Obojí by se slušelo učinit například sněmovně a Senátu, a rozumným Evropanům by takové gesto velmi pravděpodobně stačilo místo pokání za naše nečisté svědomí.