Postní doba - tedy období čtyřiceti dnů před Velikonocemi - byla vždy časem, který výrazně formoval život našich předků. Zvláštní postavení v tomto období mají neděle, které nikdy nebyly považovány za postní dny ve vlastním slova smyslu, a proto pozorný počtář napočítá od Popeleční středy (letos 13. února) do Bílé soboty před Velikonocemi dnů čtyřicet šest. Odpočítáme-li šest postních neděl, dostaneme čtyřicet skutečně postních všedních dnů. Neděle tohoto období mají svůj zvláštní charakter.

První neděle postní (letos připadla na 17. únor) byla nazývána "černá". Pravděpodobně proto, že během postu zvláště ženy odkládaly pestré oděvní součástky a halily se do černého šátku, plen a fěrtochů. Jiné označení této neděle bylo "pučálka" podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu. Byl to typický pokrm pro postní zimní a jarní období. Také jako pamlsek pro děti anebo pro dospělé při přástkách. Nyní se znovu objevuje jeho hodnota pro lidský organismus (hodně vitaminů a dalších cenných látek). Jedl se sladký (s rozinkami nebo medem) anebo také slaný. Jak si pučálku připravit? Opraný přebraný hrách namočíme do vody a necháme v chladu, aby vyklíčil. Pak ho osolíme a na pánvi na omastku opražíme. Vyklíčený hrách se může dát do velkého kastrolu na rozpuštěné sádlo zapéci, ochucený rozetřeným česnekem, pepřem a petrželí. Taková byla postní pučálka našich předků.

Druhá neděle postní (letos to byl 24. únor) byla lidově nazývaná "pražná". Pražmo je staroslovanský pokrm, který se zhotovoval pražením nedozrálého obilí. Dokladem o jeho oblibě jsou četné archeologické nálezy velkých pražnic. Pražením se v obilkách mění škrob v dextrin a cukr, částečně se štěpí v bílkoviny a vznikají aromatické látky. To vše příznivě ovlivňuje trávení. U nás se v novější době pražmo připravovalo tak, že se obilná zrna upražila na plechu v troubě a na ručním mlýnku rozemlela. Používala se k přípravě polévky "praženky".

Třetí neděle postní (letos připadla na 3. březen) je v Čechách nazývaná "kýchavná" podle pověry, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ. Jinde, že za tolik roků zemře. V okolí Nového Bydžova se tradovalo, že kdo toho dne kýchne třikrát, bude celý rok zdráv. Dříve existoval druh středověkého moru, jehož onemocnění se projevovalo kýcháním. V 16. století se psalo: "Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil. Lidé obávajíce se, aby z toho odkejchnutí neumřeli, vinšovali prý sobě: Pomáhej Pán Bůh anebo Pozdrav Pán Bůh anebo Pozdrav tě Pán Bůh."

A putujme dál postními nedělemi: čtvrtá v pořadí (letos 10. března) je nazývaná "radostná", neboť toho dne bylo možno uvolnit postní kázeň. Výrazem radosti byla i změna barvy rouch v kostele - fialová byla nahrazena růžovou. Od postních úlev povstal název "družebná neděle" (u starých Čechů "družbadlná, družbadlnice"). Mládeži bylo dovoleno sejít se na návsi a poveselit se. Název družebná se vykládá od družby, neboť právě o této neděli chodíval družba s ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy. Z uvedeného vyplývá pochopení pro to, že půst nesmí být extrémní, protože každý extrém škodí. Má-li náš půst kladnou motivaci a rozumnou míru, určitě nám řekne něco důležitého o nás samotných. Dokážeme také pochopit jiné lidi v jejich životních situacích. Kdo se naopak jakémukoliv půstu trvale vyhýbá s výmluvou na špatnou náladu, nemusí nikdy poznat své nitro, ale ani to, co ho má naplnit radostí a pokojem.

Pátá postní neděle (letos 17. března) je nazývaná "smrtelná či smrtná". V kostelích se na oltářích zahalovaly kříže (dnes většinou až na Velký pátek). Je to zřejmě tradice sahající až do starokřesťanských začátků života církve. Ve 3. a 4. století ještě kříže nenesly postavy umírajícího Krista, byly však často zdobeny drahými kameny. Aby výzdoba nerušila vážnost postní doby, zakrýval se již tehdy celý kříž. Ve slovanském světě byl o této neděli obecně rozšířen zvyk vynášení smrti (smrtholky, Morany, Mořeny, Mařeny). Nikdy to nemělo spojitost s křesťanskou liturgií. Původ tohoto zvyku je třeba hledat již v pohanských dobách, kdy byl nejspíše spojen s koncem zimy a počátkem jara. Že jde o zvyk prastarý, dokazují i zákazy tohoto obyčeje pražskými synodami v letech 1366 a 1384. Figurka smrtky se obvykle zhotovovala z hadrů a slámy, často měla bílou režnou košili, někdy velké korále z vyfoukaných vajíček, obličej pomalovaný barvou, zavěšené ozdoby - pentle, papírové věnce, kytičky i obrázky svatých. Většinou ji nesli na dřevěné tyči. Mládenci a dívky ji za zpěvu vynesli ze vsi a svrhli do potoka, někdy jen ze skály, byla také místa, kde se zahrabávala do země. Často se potom všichni účastníci obřadu dali na kvapný útěk. Mnohde věřili, že kdo zůstane pozadu či zakopne a upadne, do roka zemře.

Šestá neděle postní (letos 24. března) - "Květná" - nese název od květů. V tento den si křesťané připomínají událost slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Tehdy ho zástupy lidí vítaly palmovými ratolestmi. V krajích, kde rostou palmy, se na památku této události světily palmy, u nás převzaly tuto funkci větvičky jívy - "kočičky". Se svěcenými kočičkami se prováděly rozmanité praktiky, hraničící z hlediska církve až s pověrou.

Malá procházka před jarními postními nedělemi nám ukazuje jedno: lidé vždy toužili zaplašit zimu, která pro ně byla mrtvým obdobím. Lidé vždy toužili po novém životě. Projevuje se to už v díle římského císaře a Glosofa Marka Aurelia (121-180): "Bojí se někdo přeměny? Co se může stát bez přeměny? Ty sám můžeš se vykoupat, aniž se přeměnilo dříví? Můžeš se divit, aniž se přeměnily pokrmy? Může se bez přeměny uskutečnit cokoliv prospěšného? Neuznáváš tedy, že tvoje přeměna ve smrti je cosi stejného a že ji vesmírná příroda stejně potřebuje?"

Snad si v tomto období proměny smrti v život můžeme připomenout také našeho básníka Vladimíra Holana, který míval prý panické záchvaty hrůzy ze smrti. A přesto byly chvíle, kdy záchvaty hrůzy necítil. V takové chvíli svému příteli Stanislavu Zedníčkovi věnoval báseň Zmrtvýchvstání: