"Tak tohle je nahřívač na ručníky z dob bradýřů z roku 1926 a tohle je sušič na podstavci, říkalo se mu sloní trubka, moc jsem ho nepoužíval a můj otec také ne, ale tento sušič s vidlicemi se moc líbí lidem, když jdou okolo. Je na elektřinu 110 voltů; podívejte se, tudy proudilo teplo. Je z roku 1932, když jsem byl malý kluk, tak mě tatínek nechával sušit vlasy," vypráví holič, který jako by sám patřil k historickému inventáři kuriózního salonu. Ale zdání klame. Daniel Lecompte je prvním lodním holičem, kterého jsem ve své životě potkal.

Přístav Le Havre nemá mnoho půvabných zákoutí. Koncem druhé světové války totiž na toto město spadlo až příliš mnoho bomb. Ve čtvrti Saint Francois, kterou bychom snad mohli s přimhouřením oka a vzhledem ke všem okolnostem považovat za historickou, se na ulici s půvabným jménem Rue du Petit Croissant nachází maličké kadeřnictví "U lodivodů". Je to království pana Lecompta, na jehož muzeum se lidé jezdí dívat z široka daleka, a samozřejmě mnoho návštěvníků také zasedne do starobylého lazebnického křesla.

Danielu Lecomptovi je šedesát sedm let a část svého života strávil na moři. "Jednou mne moji klienti doporučili lodnímu holiči na trase ze Le Havre do New Yorku a moře mi nějakou dobu zůstalo. Možná že to nevíte, ale na každé lodi musí být alespoň jeden kadeřník ve službě. Měl jsem opravdu práce nad hlavu," vypráví pan Lecompte.

Zajímalo mě, kolik zákazníků se nechalo obsloužit během bouře a kolik z nich se pak nebálo ukázat se na veřejnosti, ale pan Lecompte mi začal ukazovat suvenýry z cest.

"Vždy jsem si něco přivezl, ale časem mi různé suvenýry vozili i zákazníci, třeba tyto dvě svítilny nebo kormidlo. Nevěřili byste, jak je těžké pravé kormidlo sehnat. To je předmět, který pro mě hodně znamená."

Daniel Lecompte je ve svém kadeřnictví každý den, jeho zákazníci se ale v průběhu let mění. "Co se týče klientely, ta je jiná. V šedesátých letech chodili do salonu jen námořníci, pak tu bylo sedm a půl tisíce přístavních dělníků, ale zavítali sem také lodivodi, signalizátoři, všichni, kteří měli nějaký vztah k moři a přístavu. Dnes sem chodí spíše lidé nostalgičtí, často turisté anebo ti, kteří jsou prostě zvědaví," vypráví svérázný lazebník. "Jezdí sem hodně lidí z Bretaně a trajektem přijíždí spousta Angličanů. Jsem tu už dvaačtyřicet let."

Služeb pana Lecompte jsem nemohl využít, zrovna jsem neměl na hlavě nic, co by ještě šlo ustřihnout. Navíc z některých přístrojů, které vypadaly jako středověké mučící nástroje, šel trochu strach. Pan Lecompte, jako by četl mé myšlenky; "Všechno, co tady vidíte, je ještě funkční."

Ve svém životě obyčejně vystřídáme různé profese, málokomu se ale poštěstí, že se mu koníček stane i celoživotním zaměstnáním. Daniel Lecompte nikdy neuvažoval o tom, že by mohl dělat i něco jiného. "Můj otec byl živnostník-kadeřník, takže mi předal své know.how a já jsem už v jedenácti letech mydlil klienty, abych mu pomohl. Lásku k tomuto povolání jsem také získal už v dětství. Otec byl o něco starší než maminka, snad to vysvětluje, že byl jedním z prvních smíšených kadeřníků. Já jsem u něj chvíli pracoval a pak jsem si založil své kadeřnictví a tato profese se stala mou velkou láskou," dodává majitel snad nejkurióznějšího salonu na světě, který v životě nedělal nic jiného a také nic jiného nikdy dělat nechtěl. Přestože je v důchodu, pořád pracuje. A o budoucnost své profese se obávat nemusí. Vždyť alespoň většině z nás budou vlasy růst pořád...