Český rozhlas 3 - Vltava, 16. března 22.45 hodin

Známý, ba světoznámý americký romanopisec a povídkář John Updike, mimochodem věčný adept a čekatel na Nobelovu cenu, začínal jako básník sbírkou Ze dřeva vytesaná slepice (rok 1958) a kupodivu zůstal poezii věrný. Čas od času zpestří svůj prozaický repertoár knížečkou veršů. Jaké jsou? Nenajdeme v nich žádné nadýchané básnické postuláty. Jen chytré a pronikavé odhalování lži, banality, přetvářky, kterou autor nachází kolem sebe a na kterou je zvláště citlivý, vyskytne-li se ve sdělovacích prostředcích. Updikovy básně navíc překvapují i formální virtuozitou, slovní hrou, rýmovými eskapádami, chutí vyprávět básnické anekdoty.

Ale nechme promluvit básníka samotného:

Vzpomínám, že v jednou eseji o Waltu Whitmanovi uvádíte pět axiomů: Básník je bard. Spisovatel je egoista. Spisovatel je celebrita. Báseň je zpověď. Poezie je moc - realita sama o sobě.

Tyhle postuláty jsou vlastně z duchovní dílny Ralpha Emersona, který ovlivnil počátky amerického umění. Byl to on, kdo prohlásil: "Už jsme příliš dlouho naslouchali zdvořilým múzám Evropy." Ale Amerika i svět se změnily. Whitman je první jméno, které vám přijde na mysl, když se mluví o amerických básnících. Báseň pro něho byla "představením, které opovrhuje trivialitou". Ale dnes? Básníci vedou zpozdilou živnost přadláků oblak, spřádají ze slov vlákno po vláknu v době, kdy stačí stisknout spoušť aerosolového rozprašovače.

"Představení, které opovrhuje trivialitou." Ale v tomto smyslu jste velmi anti-whitmanovský básník.

Každodennost každého člověka je banální mozaika trivialit, které možná do Poezie nepatří. Teprve jejich pojmenování a ironické nasvícení jim snad dá jistou poezii a smysl: vysvleče je z banality.

V pořadu, který je uváděn v repríze, účinkují v režii Pavla Linharta Lenka Skopalová a Ladislav Mrkvička.