12
vychází 11. 3. 2002
Názory, komentáře
Rozhodnutím uvalit až třicetiprocentní cla na dovoz oceli potěšil americký prezident své oceláře. Jejich lobby si stěžovala, že levné dovozy stojí za krachem tří desítek tamních hutních firem. Evropská unie, ale také Japonsko Jižní Korea či Rusko se zlobí a zvažují, jak na americké ochranářství, ohrožující volný globální obchod zareagovat. Obchodní válka s USA by poškodila všechny, řetězové zavádění cel na další komodity by jistě nepomohlo hospodářskému růstu. Jsou zde ale ze dne na den navíc 4 milióny tun oceli z EU či 2,2 milónu z Japonska, které se nedostanou na americký trh. A hořkost, že země pověstná odporem k ochranářství sama ochranářství zvolila. Co prospěje americkým ocelářům, to současně uškodí americkým spotřebitelům, kteří za ocel budou platit více, což se promítne do výrobních nákladů jiných odvětví. Evropa, která nevyveze ocel do USA, je sama ohrožena dovozy z Asie. Nelibě pak ponese i dovoz naší oceli a také nám v tísni nezbude, než bránit se dovozům z východu a najít pro svou ocel místo doma. Třeba pomůže panel WTO, ten ovšem může trvat i dva roky. Kompetentní politikové se snaží působit klidným dojmem, všichni tvrdí že dohoda je nezbytná, neboť nedohodnout se by bylo příliš drahé. Prostor pro dohodu ovšem velký není a podstatou problému je skutečnost, že klíčový hráč ve světovém obchodě porušil klíčové pravidlo hry a rozhodl se jednat právem silnějšího. To je možná horší zjištění, než problém kam s těmi milióny tun oceli.
Ke komu se přidáme?Václav Klaus v MF Dnes (7. 3. 2002) konstatoval, že už dlouho před 11. zářím 2001 se v různých místech Evropy na akcích politického nebo zpolitizovaného typu setkává s viditelnými a neskrývanými projevy antiamerikanismu a s nezpochybňovanou apoteózou předností tzv. evropského přístupu či modelu uspořádání lidské společnosti. "Řečníci se sice při těchto vystoupeních zaštiťují slovy, že existuje jen jedna západní civilizace, ale musím trvat na tom, že se touto cestou různí mocní a vlivní eurointelektuálové a europolitici snaží za každou cenu Ameriku od Evropy rozlišit, rozdělit, odtrhnout," píše Václav Klaus a cituje "směšný" výrok jistého německého profesora a kancléřova poradce o americké "kovbojské mentalitě" a podobně nepřijatelné formulace bývalého spolkového ministra o asociálnosti Ameriky a "otrocké práci" v dnešních USA, jímž oběma Václav Klaus - jak čtenářům MF Dnes sdělil - jako jediný účastník dotyčných konferencí oponoval. Jednota euroatlantické civilizace není jen pilířem NATO a neodvíjí se od společného vítězství nad nacismem, fašismem a jinými totalitními režimy. Byly to právě Spojené státy, kde naplno, do hloubky a hlavně jinak než v Evropě, rozdělené tehdy hranicemi mnoha států, národů, stavů a postfeudálních přežitků, zapustily kořeny impulzy Velké francouzské revoluce, především jejich demokratický, humanistický náboj. Kulturní, politický, čili historický vývoj severoamerického a evropského kontinentu ovšem byl - a i v globalizovaném světě zůstává - do té míry odlišný, protože je kromě jiného podmíněný odlišným historickým vědomím Američanů a Evropanů, že jistá míra vzájemného nepochopení, recidivy izolacionismu z americké a antiamerikanismu z evropské strany Atlantiku je přirozená a neprýští-li z ní zloba či zjednodušující odsudek, měla by být tolerována. Postupme ale dále a položme si otázku, proč se Václav Klaus zabývá na prahu volební kampaně právě antiamerikanismem na vídeňské či jakési jiné loňské konferenci. Inu protože "dnešní evropský projekt je bohužel do značné míry opakem amerického projektu individualismu a různorodosti. Je úsilím o nový skupinový řád, o nový kolektivismus a o všestrannou homogenizaci lidí (proto dnešní bruselská harmonizace všeho, hlavně všech odlišností). Řada z nás to však nemůže přijmout jako autentický celoevropský projekt, neboť je to projekt jen jedné skupiny", míní předseda ODS. To, že od liberalismu nalevo tato strana ciselersky nerozlišuje, je "stará vesta", do níž se pak ovšem schová i rozdíl mezi kolektivismem, jenž (jak si z komunistického režimu pamatujeme) homogenizuje lidi a kdeco, a křesťanskodemokratickým a sociálnědemokratickým náhledem na podobu Evropské unie. "Zatímco za americký model je považována otevřenost, odvaha k riziku a inovaci, individualismus, flexibilita, změna, dynamika," konstatuje Klaus, za evropský je to "rigidita, strnulost, opatrnost, skupinové uvažování, lpění na statu quo". Václav Klaus má strach, že se "k tomuto Rýnu budeme muset přidat i Dunaj, i Seinu a v neposlední řadě i Špidlovu a C. Svobodovu Vltavu". Poté, co americký prezident Bush zavedl protekcionistická cla na dovážené ocelářské výrobky a porušil princip volného trhu, se však podobné definice, jakou pro rozlišení amerického a evropského modelu použil profesor Klaus, nezdají být pohříchu definitivní. Doufejme s ODS, že to s Amerikou nepůjde dál z neliberálního kopce: kdyby totiž měla tato předvolebně jako vždy pilná strana v budoucnu kormidlovat českou zahraniční politiku a zároveň setrvat na principech opět zdůrazněných Václavem Klausem, ke komu by se pak Česká republika vlastně přidala, když infekce, jež zamořila Evropskou unii, zdá se zachvacovat i Ameriku?