Podle dobových vizionářů měl kdysi dávno film definitivně pohřbít divadlo. O půl století později měla totéž filmu oplatit televize. Nic z toho se nevyplnilo: partnerství filmu a televize dnes patří k základním pilířům programu.

Tradiční službou filmu televizi (a naopak) je každoročně divácky atraktivní přímý přenos vyhlášení Českých lvů za nejvydařenější domácí filmové počiny minulého roku. Sledovanější a komentovanější než ocenění konkrétních děl přitom - neméně tradičně - bývá spíš doprovodná show a lesk prestižního večírku filmových "VIPáků". I letos se předem zdálo být jedinou starostí a nejistotou, zda Jaroslav Dušek zopakuje svůj loňský excelentní moderátorský výkon. Nakonec se však celý večer hrálo o něco daleko podstatnějšího - o logiku, váhu a prestiž hlasování ctěných členů České filmové a televizní akademie. I průměrně zkušený divák, jen zběžně obeznámený s loňskou tuzemskou filmovou produkcí, se po vyhlášení výsledků mohl právem ptát: Jak je možné, aby nejlepší film neměl ani nejlepší scénář, ani nejlepší režii? Proč sami akademici nevyslali před časem do oscarového klání právě nejlepší film? Jsou výroční herečtí Lvi opravdu oceněním konkrétního výkonu v konkrétním filmu, nebo sumarizující výslužkou za celoživotní práci? Opravdu mohou profesionálové považovat rutinně střiženou předlohu televizní inscenace za nejlepší filmový scénář? A vůbec: jde při hlasování častěji o vlastní názor a osobní přesvědčení odborníka, vycházejícího z vlastního diváckého zážitku, nebo o kalkulaci a diplomacii, občas snad dokonce opřenou o doporučení z druhé ruky? Na jednu výroční slávu je to otázek a pochybností víc než dost.

Organizační schopnosti a tvůrčí ambice duchovního otce a provozního šéfa ČFTA, Petra Vachlera, se však v ČT neomezují pouze na zaběhané aktivity v podobě Českých lvů, Kinoboxu a Prologů. Koncem února odstartovala jeho "žánrová inventura" s mnohoslibným názvem Tváře českého filmu. Soudit mnohadílný projekt scenáristicko-režijní dvojice Petr Vachler a Jan Stehlík hned po odvysílání první části by asi bylo předčasné. Možná se při sledování příštích dílů nakonec přece jen dozvíme, co mají tvůrci na srdci. Žánrově nedefinovatelná směs útržkovitých názorů, vzpomínek a polemik, doprovázená komentářem kořeněným vskutku pozoruhodnými prohlášeními (viz "Vlasta Burian potvrzoval své kvality už v éře němého filmu", "Luděk Sobota předvedl jednoduchý typ chaotického hrdiny." či "Hoří, má panenko je působivou metaforou malého českého člověka") to zatím nenaznačila.