Nelze, přijde-li březen, nevzpomenout na konec třicátých let minulého století. Křečovité výpady některých politiků z blízkého zahraničí proti této zemi ani nedají zapomenout. A teď vstoupil na scénu i maďarský premiér. Musíme tedy mladší generaci znovu připomínat to, na čem by se v historických knihovnách už měl raději usazovat prach. Když Hitler přišel do této země, byl to začátek nejnelidštější kapitoly světových dějin. Jako rozbušku pro druhou světovou válku použil sudetoněmecké nacisty. To, co oni pod jeho taktovkou rozpoutali v našem pohraničí po Mnichovu, stále ještě čeká na shakespearovské pero, které by vylíčilo obrazy vrcholné podlosti. Byl jsem kluk, který teprve začal chodit do školy, ale dobře si pamatuji, jak mě táta probouzel uprostřed nocí a nosil mě spát k sousedům, aby se v našem bytě uvolnilo místo pro nenadálé hosty. Pro běžence před Hitlerem. Spousta německých demokratů, prchajících před běsnícím nacistickým režimem, našla u nás útulek. Koncem roku 38 utíkali na sever Čech i mnozí rakouští demokraté. Přespávali v celém našem domě, nejen u Petránků, ale taky u Kuchařů, u Albertů, u Jůnů a u Vecků. Přiváděl je z nádraží pan Jůna nebo paní Mudrochová. Oba pracovali na dráze a stali se z nich zkušení a odvážní převaděči lidí ohrožených gestapem. Lidé jako Emil Chleborád a Jindřich Sobotka pro ně opatřovali falešné pasy, organizace jako PVVZ - Petiční Výbor Věrni Zůstaneme - sháněl peníze - a němečtí a rakouští demokraté u nás získávali šanci dostat se dál na západ (přes Polsko, Maďarsko, Jugoslávii) a prostě přežít. Uniknout z genocidního mlýnku na lidské maso. Najít jinde ve světě svobodu a bezpečí.

Tohle se mi vybavuje v paměti, když se dnes z Vídně, Mnichova i Budapešti ozývají nové provokace proti tzv. Benešovým dekretům. Tváří v tvář těmto nehorázným požadavkům je třeba připomenout, co vyváděli němečtí advokáti, když po pádu železné opony byl z československé strany ve snaze o nové vztahy vznesen požadavek, aby byla především pohřbena sama mnichovská dohoda. To přece není možné! - bylo slyšet z Bonnu, a z Vídně se k tomu ochotně přidávala ozvěna -, tak se to historicky stalo a co se stalo, odestát se nemůže.

Kdyby byla mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou od samého začátku - říkali nám -, víte, co by to způsobilo zmatku v právních vztazích - od obecných po konkrétně lidské případy? Prý celá desetiletí by se mohly táhnout spory o jednotlivá státní občanství, nekonečně by to zamotalo generačně majetkové vztahy a nároky. Bylo by to jako otevřít Pandořinu skříňku. Prohlašme raději, že se to nemělo stát, že to byla nejčernější hodinka historie dvacátého století - ale z hlediska pragmatického a prakticky právního to nechme spát navěky. Tak se argumentovalo, když šlo o Mnichov. O nejpodlejší akt zavírání očí nad předehrou nadcházejícího zmasakrování Evropy. Závěrem prý musí být velkorysé gesto, dělající nad mnichovskou dohodou kříž a "amen". Nu, v podstatě se tak i stalo. Z československé strany to byla velkorysost, jaká je v historii mezinárodních vztahů ojedinělá. Ale nemyslím, že bychom se na tuto velkorysost dočkali dobré reakce.

Kancléř Willy Brandt svého času poklekl ve Varšavě u památníku obětí, aby projevil německé pokání za nelidská zvěrstva, způsobená jiným. Willy Brandt to přitom učinil upřímně. Vždyť sám byl skvělým mužem a odvážným antifašistou. Polsko-německé vztahy to rázem posunulo na vyšší úroveň. Naše vztahy s Německem však byly dále blokovány, i když tenkrát více než německé svědomí to zatěžovalo svědomí komunistických mocipánů, kteří byli u kormidla u nás. Ale už je nová doba a žádná německá či rakouská vládní kolena se v Lidicích dosud neohnula. Kdyby byl Willy Brandt ještě dnes naživu, nebylo by možné, aby se neohradil vůči drzosti, s jakou se stále ozývají hlasy proti Benešovým dekretům. Ty byly doslova - z naší strany - nevyhnutelnou tečkou za koncem války. A jsou nevykořenitelnou (i když už historickou) částí našeho právního systému. Je to naše osobitá odpověď na mnichovské dohody, když v oblasti mezinárodního práva byly kauzou skoro neřešitelnou. Mnichov se nedal anulovat pro údajně nemožné zasahování do historické kontinuity právního řádu Německa. A teď jsme svědky snahy o zasahování do historické kontinuity našeho právního řádu. Kdo chce nátlakem zvenčí vyvracet část našeho právního systému - a prezidentské poválečné dekrety do toho neodmyslitelně patří -, ten vlastně neuznává, že druhá světová válka už skončila. Anulování dekretů, o které nacistofilům ať v Rakousku, či jinde jde, bychom se nutně vraceli do spárů protektorátních právních norem. Nikam jinam bychom se totiž vracet ani nemohli, pokud respektujeme kontinuální proud historie. A jiný prostě neexistuje.

Debatoval jsem o tom nedávno s člověkem, který mě přijel navštívit z Vídně. Upozornil mě ještě na jeden závažný aspekt celé problematiky. Na takový, který je asi vidět hlavně zvenčí a který si my v Česku hned sotva uvědomíme. Týká se naší privatizace, která dosud ještě zakopává o velmi nedokonalé a velmi děravé zákonné normy. Tento stav našich zákonů přivádí leckoho za hranicemi na myšlenku, že kdyby se podařilo více zchaotizovat náš právní řád, pak by se u nás dalo ještě mnohé úspěšně vytunelovávat po řadu dalších let. A ať už bychom byli či nebyli v Evropské Unii, byli bychom stále objektem stupňujících se agresivních požadavků. V Rakousku se prostě zformovaly politické kruhy, které vsadily na strategii dlouhodobého protičeského trendu, neboť se jim to jeví jako dlouhodobě výhodný byznys. Vypadá to jako rytířské hájení rakouských národních zájmů. Pod takový prapor se dá sehnat dost lidí - a nejen prosťáčků, neboť jim to nijak neuškodí a dává to pocit nadřazenosti nad slovanským elementem. A ten (ať už na sever od Rakous či na jih od nich) je dlouhým historickým vývojem dost oslaben.

Protičeský amok u jižních sousedů je něco, co (doufám) za čas bude patřit v dějinné kapitole začátku třetího milénia k něčemu zcela pominutelnému, pokud se z toho nakonec nevyvine opravdová revanšistická vášeň. Psychologicky bych měl pro výpady čechofobních útočníků vysvětlení: zřejmě se jim zalíbil bonmot hraběte Francois La Rochefoucaulda, že jakékoliv barbarské tažení proti jiným bude jednou snadno a dobře vydáváno za slavnou, velkolepou a udatnou historii.