Už jsem si s těmi podivnými lidmi od vody začal několikrát. Na Lužnici při sledování jejich zápasení se statnými sumci. Na Třeboňsku při výlovech se všetečnými otázkami, co že by dělali s rybkou zlatou, kdyby jim padla to tenat. Tam jsme se kdysi s rozhlasovým technikem málem utopili v bahně. Ale šourat se k rybářům sněhovou pokrývkou a hledat mezi stany rozházenými po řece či jezerech sdílného rybáře, lovícího pod ledem, to si můžete užít nejlépe snad vážně jen tady v Rusku. Na zamrzlých vodách jsou každoročně miliony ruských chlapíků, propadajících tomuhle zvláštnímu koníčku, rozesety jako beznadějně ztracené tečky na bílé nekonečné planině. Když dorazí k místu, kde podle nich opravdu "berou", přichází ke slovu speciální nářadí.

Skřípe to a rachotí, led se odlamuje a zvláštní vrták - je to jako obří vývrtka, se zakusuje do zamrzlé řeky. Je minus 15, led má asi 30 centimetrů, takže to prý docela jde, tvrdí mi voják ve výslužbě Vladimir Benevolskij. Kolem ale fičí meluzína se sněhem a občas kazí i reportážní nahrávku. Když je lunka - úhledná kulaťoučká díra do ledu - hotová, poměřujeme hloubku vody - tady několik desítek kilometrů od Moskvy je od ledu na dno řeky 9 metrů. Za chvilku už sedíme na kufřících, připomínajících dřevěný vojenský kufr časů Švejka. Tenhle ruský rybářský sedánek je navrchu ovšem kvůli pohodlí zadnice v mrazech alespoň trochu polstrovaný. Víc ale proti mrazu stejně zabírá klasika - medově se táhnoucí čirá vodka. Mnoho ruských rybářů končívá kvůli ní při ledové rybalce nedobře, dokonce i umrznutím. Jiní zase podcení počasí a ujedou na obřích jezerech i desítky kilometrů na utržených krách a úřady mají o zábavu s jejich záchranou postaráno.

Zapískal naviják a naše udička už je nad otvorem v ledu - krátká, umělohmotná, aby nic kovového nemohlo zamrznout. Ryba čeká prý u dna, tvrdí zkušeně Vladimir Benevolskij a popisuje přednosti zvláštního splávku - "policajta". "Policajt je ze štětiny divočáka - citlivý, elastický a přitom pevný a nemění při mrazech vlastnosti," zasvěcuje mě Vladimir do tajů ruské "zimní rybalky". Dovídám se také, že když tahle součástka nebyla k sehnání, lstiví rybáři si stejně poradili. V obchodech s loveckými potřebami tehdy mívali vystavené trofeje divočáků. Rybář přišel, pohladil srst huňatého kance, přitom nenápadně vytrhl několik štětin a potřebná součást udičky pro zimní lov ryb byla doma. Kdo z vás by chtěl zkusit lovit pod ledem, vězte, že je třeba počkat tak pět dní po zamrznutí řeky či jezera. Teprve pak si prý ryby zvyknou na zimní podmínky s menší dávkou kyslíku a 3 až 4 týdny je rybalka zábavou. Potom už je zase ryba moc apatická.

A co na Vladimirovu zimní zábavu říká jeho žena, ptám se. "Na ženu jsem měl štěstí. Nejenže mi nenadává za to, že chodím na ryby, ale dokonce mi pomáhá se vypravit," libuje si do kožíšku zachumlaný, vousatý chlapík a vytahuje z domova přibalenou termosku s horkým čajem. Protože i reportážní magnetofon zvolnil mrazem otáčky, neodmítám a přitom se ještě rychle snažím zachytit další slova Vladimira Benevolského: "Zimní rybolov není samozřejmě kvůli rybám, je to požitek, velké potěšení, když z velkého města odjedeš do přírody, na jezero, na čistý sníh a zapomeneš na starosti. A když ještě přitom chytneš i nějakou tu rybu, tak je to ještě větší potěšení." Tentokrát ale manželka Vladimira Benevolského vařit ruskou uchu - rybí polévku - nebude. Zatímco já už vím, co to je ruská "rybalka na ledu" v patnáctistupňovém mrazu, Vladimir byl dnes se mnou v přírodě jen pro to potěšení a jeho ruksak je cestou domů prázdný. Snad jedině, že by nám byla pomohla zlatá rybka...