Na rozdíl od mnoha vašich kolegů nejste příliš častým hostem rozhlasových studií. Čím to?
Stalo se asi před deseti lety, že mě režisér Ivan Chrz obsadil do rozhlasové hry a jedna herečka, která se mnou stála ve studiu u mikrofonu - nechci ji jmenovat, třeba bych jí ublížil -, mi řekla, abych vrátil školné a do rozhlasu se raději nepletl. Zamindrákovalo mě to tak, že jsem z natáčení odešel, jak se říká, celý v bílém. Od té doby jsem se rozhlasu bál jako čerta. Mindráku jsem se zbavil teprve nedávno, když jsem natáčel pod vedením režiséra Otakara Koseka Štechovo Třetí zvonění s Janem Brabcem, Janou Paulovou a řadou dalších vynikajících rozhlasových bardů. Všichni na mě byli velmi příjemní a já se rozhlasu přestal bát. Baví mě to a doufám, že po Povídkách z Vídeňského lesa přijdou další nabídky.

Takže školné jste nevrátil?
No za to, jak nás na DAMU rozhlasové herectví učili, by to moc velká suma nebyla. Na ten předmět nás měla Světla Amortová a tu zajímal spíš ideologicky. Stále dokolečka jsme museli číst jakýsi Leninův projev, a když jsme ochabli, tak jsme se o sobě dověděli, že máme špatný poměr k Sovětskému svazu. Při zápočtu mě zachránilo, že jsem jí prozradil, kde jsem se narodil: "V Moskvě, soudružko profesorko!" Pozorně se na mě zadívala. "Já jsem si vás spletla s někým jiným. To je v pořádku," pravila a podala mi index.

Kdy a proč jste se rozhodl stát hercem?
Když jsem studoval v Pardubicích na gymnáziu, chtěl jsem být filmovým režisérem. Měli jsme ve škole kameru 16 a já věděl, že jako první film se na FAMU točí etuda Kapesníček: dívka ztratí kapesníček, vy ho zvednete, podáte jí ho, a tak se sblížíte. Kromě téhle etudy jsem ještě natočil film odehrávající se v krematoriu. Nazval jsem ho - Ze tmy do světla. Byla to taková pubertální schíza: dívka porodila vajíčko do rakve, pak se ta rakev pohřbívala... Myslel sem si, bůhví jak nejsem avantgardní. Rodiče z toho byli rozpačití, a protože z dob, kdy jsme pobývali v Moskvě, znali několik umělců - maminka je totiž Arménka a s tátou se tam seznámili na studiích -, obrátili se na filmového režiséra Gerasimova, ať si mě zkontroluje, jestli na režii mám, nebo ne. Gerasimov o mém filmu prohlásil, že je to nesmysl, ale prý až vyzraju a získám nějaké prožitky, že bych to mohl zkusit s hereckou dráhou. A tak jsem to zkusil - přihlásil jsem se na DAMU a přijali mě. Herectví jsem studoval u profesorky Krulišové a profesora Nedbala.

Opravdu známým a populárním hercem jste se ovšem stal až po svých 35 letech. Čím a kým byl tenhle zlom ve vaší profesní dráze způsoben?
Začínal jsem na oblasti, v Chebu, takže princátka v televizi mě minula. Pražským hercem jsem se stal až díky Michalu Dočekalovi, nastávajícímu uměleckému šéfovi činohry Národního divadla, který mi na počátku devadesátých let nabídl angažmá v Divadle Rokoko ve spolku Kašpar. Pak jsem hrál v Divadle Komedie a teď jsem v Divadle Na zábradlí. Za mediální popularizaci vděčím režiséru Karlu Smyczkovi, který mě měl vždycky rád, a začal mě obsazovat. Nejdřív do svých televizních inscenací a pak do seriálu To jsem z toho jelen, kde mi svěřil hlavní roli. Populárním hercem ale nejsem doteď. Lidi si mě na ulici všímají, to ano. Otočí se a řeknou třeba "Ty seš Franta z ČKD z 03, viď?" A já řeknu - "No jasně." Tak takhle jsem populární. Ale abych byl stejně známý jako třeba Ivana Chýlková, na to si budu muset ještě počkat.

Divadlo, televize, film - každé z těchto médií klade na herce poněkud jiné nároky a požadavky. Které z nich je vám nejbližší?
Na to by asi většina herců odpověděla stejně - nejbližší je mi divadlo. Je to větší zábava a zajímavější práce. Ve filmu jsem toho moc neudělal, v televizi jsem toho udělal už víc, ale je to většinou takové přivydělávání si. Přiznám se, že kdybychom měli v divadlech tak vysoké platy, jako mají kolegové třeba v Německu nebo ve Francii, tak bych možná hrál v televizi míň a víc bych se věnoval divadlu. To mě zajímá ze všeho nejvíc.

Ještě v Chebu jste založil Kleplovo rodinné loutkové divadlo. Co vás k tomu vedlo?
Já jsem manželce - tedy své bývalé manželce - koupil jako svatební dar Alšovo loutkové divadlo. Viselo nám v chebském bytě, a tak jsme si řekli, že bychom s ním mohli hrát pohádky pro děti. Už proto, aby žena měla nějaké vyžití, protože ač loutkoherečka, působila v divadle jako nápověda. Později, když jsem byl na volné noze, mě oslovili z Divadelní poutě na Střeleckém ostrově, abych tam s těma loutkama udělal nějakou legraci. A tak jsem přestal hrát pohádky a začal si vymýšlet blázniviny na deset, patnáct, dvacet minut - Márquezovu Kroniku ohlášené smrti, West Side Story, Revizora, operu Faust a Markétka. S tím jsme pak s klukama Formanovýma procestovali celej svět.

To jste jim hráli ve španělštině?
Hráli, ale pozor, já španělsky neumím. Těch dvacet vět, které jsem za deset minut představení pronesl, jsem měl napsáno na taháku zezadu na kulisách. Jedna slečna mě je naučila říkat, a tak jsem tedy hrál španělsky. Dokonce i u nás pro Čechy. Kolega přitom otáčel titulky, které byly v češtině. Maáqueze jsem prostě vždy hrál v originálním znění.

Při cestování toho člověk obvykle prožije víc, než když sedí doma. A ty zážitky se vrství, kumulují a mohou změnit i předchozí náhled na svět. Zaznamenal jste u sebe nějakou podobnou proměnu?
Zaznamenal. V Mexiku jsem pochopil, že světový asi nikdy nebudu. Člověk jede do Rakouska a už vás nikdo nezná. V Mexiku jsem pochopil, že je mi úplně jedno, jestli budu nebo nebudu slavnej, a zklidnil jsem se. Sláva není principem hereckého kumštu. Tam se mi otevřely oči. Jednou, to už jsem byl zase tady a hrál v muzikálu v Karlíně, se mě zeptala Helena Vondráčková, kde jsem se vzal, že o mně nikdy neslyšela. Tak jsem jí řekl, že jsem byl delší čas v Mexiku a že Mexiko mě zná celé.

V Divadle Na zábradlí vás lze vidět v zajímavých, často i hlavních rolích. Co pro vás znamenal režisér Petr Lébl, který vás do nich obsazoval a který před dvěma lety dobrovolně odešel ze života? Jak na něho vzpomínáte?
Teď už na něho vzpomínám v dobrém. Myslím, že mě měl docela rád, ale já jsem k němu měl vztah komplikovanější. Zpočátku jsem jeho způsob práce nechápal. Z jeho inscenací jsem byl zděšený. Říkal jsem si, že jsem už na ně možná moc starý a že Petrovi nerozumím. To byl člověk, který byl daleko nad námi, v úplně jiném světě. Nebylo to s ním jednoduché a jeden čas jsem měl dokonce pocit, že to není to správné divadlo pro mě, že nemám na tenhle náročný způsob práce, který mě nutí být stále ve střehu. Je fakt, že Petr mi dával velké role, ale měli jsem mezi sebou také velké konflikty, kdy jsem zvedal hlas a chtěl z divadla odejít. Je zvláštní, že ke sklonku svého života se začal chovat velmi příjemně, byl vstřícný, vyrovnaný... O to víc pro mě byla jeho tragická sebevražda nepochopitelná. Ale já nejsem psycholog a je zřejmé, že se Petr asi opravdu trápil. Byl to pozoruhodný režisér, talent, který bude plně doceněn až později. Jsem rád, že jsem jeho období v Divadle Na zábradlí období zažil, ale k jeho osobě mám smíšené pocity. Všichni jsme byli jeho smrtí v divadle zdrceni a myslím, že svým činem pohřbil jednu jeho velkou etapu.

Rýsují se teď v Divadle Na zábradlí jasnější obrysy nějaké další umělecké fáze?
Mysím, že ano, nechci mluvit konkrétně o jménech, ale po jistém období hledání cítím, že se to tu začíná zase projasňovat. Všiml jsem si, že kritici, kteří Petra Lébla neměli rádi a jeho inscenace odsuzovali, ho ke konci oslavovali a teď si nás zase už příliš nevšímají. Možná je to můj osobní pocit. Petr byl na kritiku velmi citlivý a jednou tady udělal program, kdy negativní kritiky na své inscenace sám četl a do toho mu hrál významný violoncellista. Dělal si z toho legraci. On vždycky rád šokoval a provokoval... Doufám, že vlna zájmu kritiků o naše divadlo se zase zvedne. Zábradlí má velkou tradici a nikdy se tady nebude hrát úplně "normální" divadlo.

Když už jsme se ocitli v Moskvě, napadá mě: Je ve vašem temperamentu či přístupu k životu něco, v čem spatřujete stopy maminčina "arménství"?
I když teď po čtyřicítce "jdu do otce", jak říká moje sestra, a začínám být víc Čech, vklad maminčina temperamentu v sobě nosím docela určitě. Doubravka Svobodová, ředitelka Divadla Na zabradlí, dokonce prohlásila, že kdyby byla má maminka mladší, tak mě vyhodí a ji přijme do angažmá. Když maminka něco vykládá, umí to podat neobyčejně dramaticky - to máte hned pocit, že někdo umřel nebo mu usekli hlavu. Všichni jsou napjatí a ona to vzápětí střihem shodí. Má takový zvláštní humor - á la Rádio Jerevan. Když s ní člověk mluví, nikdy moc neví, na čem je - jestli je to, co říká, pravda, nebo jestli to jen hraje. Možná že tohle jsem trošku přejal, ale její dokonalosti nedosahuji. Kdyby nebyla maminka inženýrkou, ale herečkou, zcela jistě bych byl ve stínu jejího talentu.

Nezatoužíte někdy - teď, kdy máte skvělé angažmá a pravidelně hrajete - vyrazit s Formany opět do světa?
Patnáct dvacet představení do měsíce - přiznám se, někdy mě to už nebaví. Zrovna nedávno jsem řekl klukům Formanům, že bych docela rád zase vzal loutky a vyrazil. A oni řekli: "Dědku, čekáme na tebe. Kdykoli můžeš jet s náma." Ale myslím, že to je spíš taková moje koketerie, že už bych nechtěl ztratit vydobytou pozici tady v Praze a kontinuitu všeho, co jsem dělal. I když mě představa cestování pokouší, jakmile si uvědomím, že už mi není tolik, kolik mi bylo před dvaceti lety v Mexiku, je mi jasné, že zůstanu u činohry a jen doufám, že úplně nezblbnu a zůstanu normální.

Pravda, když se každý den musíte převtělovat do dramatických postav, vyjadřovat jejich nálady, radosti a bolestí - to musí být pro nervy pěkný zápřah. Jak se s tímhle atakem na svou psychiku vyrovnáváte?
Někdy špatně. Je to učitý druh schizofrenie. A tak si říkám, že bych neměl svou profesi dělat tak poctivě. Protože když ji člověk dělá poctivě, dost se vyčerpá. Týká se to hlavně inscenací, které vyžadují prožitek. Myslím, že my herci jsme postižení podobně jako učitelé, kteří vystupují před dětmi. Snad jsme i trošku vyšinutí - to přece není normální v divadle předstírat a pak zase být sám za sebe. Často se stává, že se herec stylizuje do toho, co není; mluví v citacích, využívá chytrosti z her, kterými prošel... Mám takovou primitivní teorii, probírali jsme to kdysi s Landovským a došli jsme k závěru, že jsme oba "spodkaři". Třeba pan Lukavský, to je typickej "vrchař": inteligentní, vzdělanej a tímhle způsobem i hraje. A pak jsou ti spodkaři, který to musejí do sebe narvat a prožít, úplně se zničit a pak se třeba i ožrat.

A co konkrétně děláte vy, když se potřebujete odreagovat?
Vezmu křovinořez a sekám okolo baráku trávu a dělám na zahradě. Při tom se opravdu odreaguju. Asi stárnu. Fyzická práce mi dává naději, že to u divadla přežiju.

Kdybyste měl z inscenací, ve kterých v současné době hrajete, vybrat tři, na které byste pozval čtenáře našeho týdeníku - které by to byly?
Z ješitnosti bych je pozval na Ivanova. To je má první role s tragickým koncem. Do ní jsem hrál jen komedie. Pak bych je určitě pozval na Strýčka Váňu - poslední a jednu z nejlepších inscenací Petra Lébla. A také mám velmi rád od Jana Krause Na hniličko - to je zase komediální žánr. Hraju španělsko-ruského mafiána a cítím se pěkně uvolněně. A kdyby těch inscenací mohlo být jako tří mušketýrů, tak bych čtenáře ještě pozval na Carriérovu Terasu, kde hraju podivného hyperaktivního šantalu.

BRONISLAV PRAŽAN